Ministerstvo financí k „Úřednímu slídilovi“

Reakce MF:

Je nám líto, že organizátoři soutěže s námi předem nekomunikovali, protože bychom jim velmi rádi řadu věcí vysvětlili. Takto bohužel kritika vychází z mylných informací a vytýkané „nedostatky“ tak neodpovídají realitě.

Již úvodní věta odůvodnění (Navržený zákon dává státu možnost vyzvat k prokazování původu majetku občany, pokud vznikne podezření, že jejich majetek nebyl zdaněn) se zcela rozchází s tím, co je skutečně v návrhu zákona obsaženo. Předpoklad, že spouštěcím mechanismem je „podezření, že jejich majetek nebyl zdaněn“, je mylný. Je nutné si uvědomit, že v České republice není obecná daň z majetku a Ministerstvo financí nenavrhuje její zavedení. Nebude testováno (ne)zdanění majetku, neboť majetek se v tuzemsku nedaní.

Na toto nepochopení konceptu zákona pak navazuje další argumentace, která se obává prokazování původu majetku. Což je ovšem pouze zjednodušující název zákona, který byl zvolen v Plánu legislativních prací vlády v době, kdy se obsah návrhu teprve vytvářel. Ve skutečnosti se návrh týká prokazování (ne)zdanění příjmů. Což není žádné novum, neboť tuto povinnost mají poplatníci již dnes, mluvíme o běžné dani z příjmů. Nově se správci daně dává do rukou specializovaná výzva (namísto obecné výzvy podle daňového řádu), na jejímž základě bude možné poplatníka konfrontovat se zjištěnými nejasnostmi ohledně (ne)deklarovaných příjmů.

Aby nemohl být tento nástroj zneužíván pro „zjednodušení“ práce správce daně, jak je naznačováno v odůvodnění udělené ceny, správce daně může výzvu vydat pouze tehdy, pokud odůvodní svoje podezření na existenci nezdaněných příjmů. Indikátorem nejasností bude nárůst jmění v dotčeném období, které správce daně ve výzvě vymezí. Toto období však musí respektovat dobu danou lhůtou pro stanovení daně (tj. zpravidla 3 roky nazpět). Porovnává se nárůst jmění, nikoli jmění, resp. majetek jako takový. Majetek, kterým poplatník disponoval v období, které je již prekludované (již uplynula lhůta pro stanovení daně a tedy i možnost toto období kontrolovat), není navrženým opatřením dotčen (důvodem je, že příjmy použité na jeho pořízení musely nastat dříve, tedy v době, za kterou již nelze daň stanovit). Zjištěný rozdíl navíc musí činit alespoň 10 milionů korun, aby se tento postup skutečně používal jen na „velké ryby“.

V tomto ohledu nemůže být řeč o retroaktivitě. Návrh zákona zpětně nezasahuje do práv a povinností daňových subjektů. Povinnost poplatníka prokázat a zdanit všechny své příjmy existuje již dnes a existovala v minulosti, poplatníka její vymáhání tedy nemůže překvapit. Zákon pouze poskytuje podrobnější pravidla pro vzájemnou komunikaci správce daně a poplatníka a vylepšuje nástroje, jimiž lze získávat informace o jmění dotyčného (zejména prohlášení o majetku). Je plně respektována lhůta pro stanovení daně, která není v této souvislosti zpětně prodlužována.

U některého majetku může nastat problém zjistit, zda a od jaké doby jím poplatník skutečně disponoval. Z povahy věci nepůjde o nemovité věci či finanční prostředky uložené na účtech u finanční instituce, ale o věci, které si správce daně může předem těžko ověřit (např. hotovost, drahé kovy, obrazy, luxusní movité věci apod.). Zde poplatník má důkazní břemeno ohledně prokázání času (nikoli původu!). Měl by tedy správci daně prokázat, že daným majetkem disponoval v době, za kterou již nelze daň doměřit (tedy zpravidla před 3 lety). Pokud toto dostatečně přesvědčivě prokáže, nemusí nic dalšího ohledně tohoto majetku správci daně sdělovat. Na vznik a původ se správce daně bude ptát pouze u skutečností, které nastaly v neprekludovaném období.

Je nutné se ohradit vůči kontextu tvrzení, že „zákon stojí na velmi vágních pravidlech. Jasně neříká, kdy úředníci mají koho vyzývat a co lze považovat za dostatečné prokázání původu majetku.“ Zde je zapotřebí uvědomit si rozdíl mezi slovem „obecný“ a „vágní“. U právních norem musí platit, že jsou obecné a působí vůči všem. Právní předpisy nemají být psány kazuistickým způsobem jako „metodická kuchařka pro úředníka“. Takovýto přístup by vedl jednak k rigiditě, ale též k mezerovitosti dané právní úpravy, neboť nelze dopředu předvídat a popsat všechny možné eventuality. Dále je nutné si uvědomit, že při aplikaci daného postupu bude správce daně postupovat nejen podle právních norem obsažených v navrhované novele, ale též podle právních norem stávajících, které jsou obsaženy v daňovém řádu a v zákoně o daních z příjmů. Není žádoucí v právním řádu znovu dublovat pravidla, která platí. Podrobnější popis postupu je tak popsán v důvodové zprávě, která uživatelům ozřejmuje i normy obsažené v jiných právních předpisech a jejich souvztažnost. Navrženou novelu je nutné vnímat v souvislostech, nikoliv vytrženě z kontextu. Stále také platí základní zásady a principy našeho právního řádu, které nelze žádným způsobem obcházet či popírat.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zvolený mechanismus dává správci daně prostor pro správní uvážení a hodnocení důkazů. To ovšem není nic nového ani bezbřehého. Zásada volného hodnocení důkazů je standardní zásadou ve všech procesních řádech a použije se i zde (stejně jako v jiných daňových řízeních). Správce daně hodnotí důkazy v rámci své každodenní činnosti, a to vždy s ohledem na jejich kvalitu a přesvědčivost. Pravidla upravující proces dokazování lze nalézt v daňovém řádu a jsou v daňovém právu aplikována již mnoho let.

Daňovému procesu není cizí ani správní uvážení, které je nezbytné všude tam, kde je nutné zohlednit individuální situaci a individuální poměry poplatníka. Základní limit správní úvahy představuje právní norma, která ji předpokládá. Není ovšem limitem jediným. Mantinely této úvahy je nutné hledat i v základních zásadách (ty jsou obsaženy v právním řádu), ústavním pořádku a v neposlední řadě i ustálené aplikační praxi. V návrhu je správní uvážení užito zejména u institutu tzv. zvláštních pomůcek, na jejichž základě bude odhadnut základ daně. Opět nejde o novinku, neboť stanovení daně podle pomůcek je již obsaženo v daňovém řádu a jeho obdobu lze nalézt i v zahraničních právních úpravách, jakož i v prvorepublikové právní úpravě. Předpokladem pro použití je objektivní nemožnost stanovit daň dokazováním, k níž dojde v důsledku neunesení důkazního břemene na straně poplatníka.

K samotnému důkaznímu břemeni je nutné poznamenat, že v daňovém právu obecně platí, že daňové subjekty nesou důkazní břemeno ohledně toho, co tvrdily nebo tvrdit měly. Nejinak je to u skutečností, které ozřejmují jejich příjmy. Opět se nezavádí nic nového, pouze se konkretizují pravidla pro případy, kdy pochybnosti vycházejí z indikace nárůstu jmění v částce přesahující stanovený limit (10 mil. Kč), který nemá odraz v deklarovaných příjmech.

Na daňový proces nelze nahlížet optikou trestního práva. Správce daně není vyšetřovatel, který by měl někomu prokazovat vinu či nevinu. Daň není trestem a skutečnost, že daňové subjekty nesou důkazní břemeno, není vyjádřením teze, že všichni jsou „sprostí podezřelí“ - nýbrž vyjádřením základní premisy, že k participaci na fungování společnosti prostřednictvím placení daní musí s ohledem na kvantitu dotčených osob docházet formou dobrovolné spolupráce, s tím, že vynucení nastoupí pouze v případech selhání. Nepochopení tohoto východiska je nepochopením daňového systému, tak, jak je nastaven prakticky ve všech státech.

Obavy ze šikany, libovůle a zneužití nemůže vyřešit žádná právní norma, resp. právní předpis. Právní norma může pouze říci, že takové chování je zakázané. Což je splněno, neboť tento zákaz vyplývá již z existující právní úpravy (zejména daňového řádu). Tato pravidla by z povahy věci neměla být znovu opakována u každého instrumentu použitého v zákoně, ale musí platit (a platí) obecně pro všechny instrumenty, jimiž daňové právo disponuje. Pokud by byla takto základní pravidla opakována u každé úpravy, vedlo by to k pochybnostem, zda platí i tam, kde výslovně zmíněna nejsou – což by byl naprosto nežádoucí stav. Správce daně musí mimo jiné respektovat zásadu oficiality a konat všude tam, kde jsou naplněny podmínky pro využití daného nástroje. Z toho důvodu je důležitý rozumně nastavený kvantitativní limit (v návrhu částka 10 mil. Kč), který docílí stavu, že správce daně bude konat pouze v případech vykazujících riziko velké společenské škodlivosti.

K obavě z pozdějšího posunutí dopadu zákona „třeba na každého, kdo si pořídil nový dům nebo byt“ uvedené v závěru je nutné poznamenat, že k takovéto změně by byla nutná novela zákona. Tato novela by navíc musela zásadně přetvořit dosavadní koncept, neboť pořízení nového bytu či domu není automaticky nárůstem jmění, ale pouze transformací jmění v podobě finančních prostředků do jmění v podobě nemovité věci. K nárůstu jmění by došlo pouze tehdy, kdy by nemovitá věc sama o sobě byla nepeněžitým příjmem. Nicméně s ohledem na existenci daně z nabytí nemovitých věcí a s ohledem na to, že převody nemovitých věcí jsou evidovány a správci daně známy, z povahy věci nemůže být racionální důvod pro „posouvání dopadu“ tímto směrem.