Proč je dobré implementovat směrnici DAC 5?

Reakce MF na článek: „Získá úřad data jako policie?“, Lidové noviny | 19. 2. 2018 | Rubrika: Ekonomika | Strana: 14 | Autor: VOJTĚCH WOLF

Novela daňového řádu implementuje požadavek evropské směrnice DAC 5 na to, aby měl správce daně pro účely výměny informací při mezinárodní daňové spolupráci právo vyžádat si vybrané údaje pro účely boje proti praní špinavých peněz. Tyto informace o svých klientech shromažďují takzvané povinné subjekty, zejména banky, ale částečně např. i advokátní kanceláře nebo notáři. Směrnice a rovněž i návrh zákona cílí zejména na oblast, která se týká zjišťování skutečných vlastníků a osob, které stojí v pozadí aktivit a které mohou indikovat daňový únik.

Povinné osoby nebudou oproti stávajícímu stavu shromažďovat nové informace. Navíc k většině údajů, na které se směrnice DAC 5 vztahuje, má správce daně přístup již nyní. Jedná se tak spíše o doplněk stávajících pravomocí a o sjednocení evropské praxe, aby ve všech zemích měli správci daně přístup k obdobným údajům a mohli si je vzájemně vyměňovat.

Správce daně si bude moci vyžádat informace od členů profesních komor pouze v rozsahu směrnice DAC 5, tedy za účelem mezinárodní výměny informací. Vládní návrh se v případě advokátů, daňových poradců, notářů, soudních exekutorů a auditorů s ohledem na specifické postavení těchto profesí drží minima nutného pro řádnou implementaci této směrnice. Advokáti a další právní profese budou konkrétně poskytovat např. údaje z oblasti správy cizího majetku, advokátních úschov či zprostředkování obchodů. Naopak nebudou poskytovat údaje z oblasti právní pomoci, což je těžiště jejich práce (např. obhajoba v trestním řízení, rady týkající se daňového sporu).

Na základě diskuze se zástupci profesních komor bude návrh novely v rámci jeho projednání v Poslanecké sněmovně upraven o omezení spočívající v tom, že informace od advokátů a notářů budou požadovány výhradně ze strany Generálního finančního ředitelství, nikoli od jednotlivých správců daně, a to prostřednictvím příslušných komor, tedy nikoliv přímo od jednotlivých notářských a advokátních kanceláří. Navrženo bude též přechodné ustanovení, které zajistí, že povinnost sdělovat informace ze strany těchto profesí se bude týkat pouze informací získaných po účinnosti zákona.

Nad rámec směrnice jde novela pouze u bank a finančních institucí, které budou poskytovat vybrané informace i pro účely vnitrostátní správy daní. Typicky se jedná o činnost Finanční správy při rozkrývání karuselových podvodů. Návrh se snaží nastavit rovné podmínky pro zahraničního i tuzemského správce daně tak, aby k údajům, které je tuzemský správce daně povinen opatřit pro zahraničního správce daně, mohl mít přístup i on sám. V tomto ohledu byl zvolen stejný přístup, jakým se vydaly další členské státy jako je Francie, Švédsko, Velká Británie, Slovensko a další.

S příslušnou informací týkající se údajů o klientovi příslušné instituce může pracovat pouze ta úřední osoba, která ji skutečně potřebuje ke své činnosti. Rozhodně se nejedná o každého úředníka Finanční správy. V případě bank také neplatí, že k datům o klientech má přístup každý zaměstnanec banky. Úředník správce daně je navíc pod kontrolou nadřízeného pracovníka i nadřízených orgánů. Jeho činnost kontroluje Nejvyšší kontrolní úřad i Úřad pro ochranu osobních údajů. Veškerý jeho postup je pak přezkoumatelný před nezávislým správním soudem.

Zvolené řešení je postaveno na principu, že správce daně by měl mít možnost získávat informace nezbytné pro správu daní od bank a obdobných institucí tak, aby tyto informace nemusel vyžadovat od jednotlivců. Tento princip ostatně potvrdil i Ústavní soud v rámci nálezu k zákonu o evidenci tržeb ve věci evidování informací o bezhotovostních platbách. Požadavek na získávání informací od těchto institucí není bezúčelný. Správce daně musí mít možnost určité informace získat, jinak by to znamenalo rezignaci na řádný výběr daní.

Alena Schillerová, ministryně financí ČR