Revize úroků je krokem ke spravedlivějšímu daňovému systému

Reakce na: Malá domů státu. Schillerová chce razantně snížit úrok, který zaplatí berňák za neoprávněnou exekuci
Datum: 9. 6. 2019 | Zdroj: echo24.cz | Autor: Karolína Vaverková

Ministerstvo financí se ohrazuje proti zavádějícím tvrzením na adresu aktuálně předkládané novely daňového řádu. Předně zdůrazňujeme, že návrh snižuje úroky z prodlení se zaplacením daně, což představuje výhodu pro jednotlivé plátce. Je přirozené, že součástí této změny je také srovnání těchto úrokových podmínek tak, aby stejně jako na plátce dolehlo i na správce daně. Obě dvě strany tak i nadále budou mít stejné podmínky, nově ale takové, které lépe odpovídají standardním tržním podmínkám, což cení především plátci. Úroky z prodlení hrazené daňovým subjektem totiž tvoří drtivou část celkového počtu úroků. Rozhodně není pravda, že by snížení úroků na straně správce daně mělo snížit motivaci úředníků k nápravě nežádoucích excesů či dokonce zkomplikovat postiženým plátcům daně cestu k náhradě škody. Takové obavy nejsou na místě.

Návrh novely snižuje veškeré úroky z prodlení se zaplacením daně na úroveň úroku z prodlení podle občanského zákoníku. Ten je ve výši roční repo sazby stanovené centrální bankou a zvýšený o 8 procentních bodů. Cílem je dosáhnout toho, aby reparační „cena peněz“ byla pro všechny stejná, protože představuje objektivní náhradu za to, že druhá strana nemohla penězi, které jí náleží, určitou dobu disponovat. Právě proto se tato změna týká úroku z prodlení nejen u plátců, ale i u samotného správce daně.

Tato náhrada ovšem není primárně určena k tomu, aby řešila náhradu případné škody způsobenou nezákonným jednáním úřední osoby. Úroky za pozdní vrácení přeplatku či nesprávné stanovení daně vznikají automaticky bez toho, aby se zkoumalo zavinění ze strany úředníka nebo vznik případné škody. K jejich vyplacení tak dojde i tehdy, když reálná škoda vůbec nevznikla.

K samotnému pokrytí náhrady škody slouží jiný nástroj, který ale navržená novela nijak nemění. Pokud je někomu způsobena škoda (např. vydáním nezákonného zajišťovacího příkazu, nezákonnou exekucí), použije se v tomto obecný institut náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci podle zákona o náhradě škody (č. 82/1998 Sb.). Ten cílí na pokrytí skutečné škody, která se může případ od případu lišit.

Zmíněný institut dopadá na všechny orgány veřejné moci, nejen na správce daně. A díky tomu, že o výši škody ve finále rozhoduje soud, je tento nástroj zárukou jednotného přístupu bez ohledu na to, jaký orgán veřejné moci škodu způsobil. Na jeho základě pak může být požadována náhrada přímo po konkrétní osobě, která škodu způsobila (tzv. regresní úhrada). Z pohledu motivace úředníků je přitom hrozba možné regresní úhrady větší „strašákem“ než vyplacení úroku podle daňového řádu, u něhož se nezkoumá zavinění ani vazba na konkrétní osobu, která pochybila.