Produktová regulace
Posuzování úvěruschopnosti
Posuzování úvěruschopnosti je jednou nejdůležitějších povinností poskytovatele úvěru, která spočívá v odborném posouzení toho, zda je konkrétní spotřebitel schopen plnit závazky sjednané ve smlouvě, zejména splácet pravidelné (typicky měsíční) splátky spotřebitelského úvěru, a to zejména na základě vyhodnocení jeho příjmů a výdajů. Účelem posouzení úvěruschopnosti není primárně vyhodnocení rizika pro poskytovatele úvěrů, ale prevence před prodlením spotřebitele a následky s tím spojenými (předlužení). Posouzení úvěruschopnosti musí být individuální, za určitých podmínek však k němu poskytovatel úvěru může použít automatizované nástroje (modely). Pokud poskytovatel úvěru nesplní tuto povinnost řádně, vystavuje se jednak riziku vysoké pokuty od České národní banky a také toho, že smlouva bude soudem či finančním arbitrem prohlášena za neplatnou – v takovém případě poskytovatel úvěru zpětně ztrácí právo na jakýkoli úrok.
Pro účely posuzování úvěruschopnosti je tak především důležité s dostatečnou mírou jistoty zjistit výši spotřebitelových příjmů a výdajů. Pro posouzení je též důležitá současná a minulá platební morálka spotřebitele. K tomu slouží registry dlužníků – databáze obsahující informace zejména o tom, kolik kdo dluží, a zda je v prodlení.
Doba na rozmyšlenou
Doba na rozmyšlenou je nástroj, který má pomoci spotřebiteli, aby si mohl v klidu nastudovat smluvní dokumentaci a rozhodnout se, zda takový úvěr přijme. Doba na rozmyšlenou má délku 14 dní a dvě podoby, lišící se podle toho, zda jde o úvěr na bydlení, nebo o úvěr jiný, než na bydlení.
U úvěru na bydlení tato doba znamená, že spotřebitel má 14 dní na to, aby zjednodušeně zvážil přijetí návrhu smluvních podmínek předložených poskytovatelem. Oznámí-li spotřebitel do 14 dnů ode dne, kdy mu byl návrh smluvních podmínek předložen, že tento přijímá, je poskytovatel povinen takovou smlouvu uzavřít.
U úvěru jiného než na bydlení má doba na rozmyšlenou podobu práva spotřebitele do 14 dnů odstoupit od smlouvy (písemně, bez sankce a bez uvedení důvodu).
Zákaz použití směnky nebo šeku
Zákaz použití směnky nebo šeku chrání spotřebitele před jeho neznalostí směnečného a šekového práva a především před základními vlastnostmi směnek a šeků - absencí provázanosti mezi smlouvou o úvěru a směnkou a šekem spojenou se snadnou převoditelností. Nezřídka se stávalo, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas splatil, čelil vymáhání stejného dluhu podruhé – z jím podepsané směnky, která několikrát změnila majitele. Osoba vymáhající dluh ze směnky pak nemusela vůbec vědět o tom, že dluh ze směnky byl řádně a včas splacen. Jedinou výjimkou ze zákazu použití směnky je použití směnky nikoli na řad pro dočasné zajištění spotřebitelského úvěru na bydlení, který nemůže být dočasně zajištěn nemovitostí (např. u koupě družstevního bytu před jeho převodem do vlastnictví). Věřitel je povinen směnku vrátit spotřebiteli neprodleně po zajištění takového úvěru zástavním právem k nemovitosti.
Zajištění spotřebitelského úvěru
Zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být k okamžiku uzavření smlouvy ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky (tedy k celkové výši spotřebitelského úvěru bez jeho příslušenství). Toto pravidlo neplatí u spotřebitelského úvěru na bydlení účelově určeného zejména ke koupi či výstavbě nemovitosti, u spotřebitelského úvěru poskytnutého stavební spořitelnou a u účelově určeného spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení, kde věc, jejíž nabytí je spotřebitelským úvěrem financováno, slouží jako zajištění tohoto úvěru (např. koupě automobilu, lodi, letadla). Je-li úvěr zajištěn nemovitou věcí, může mít toto zajištění pouze formu zástavního práva (nikoli tedy zajišťovacího práva), přičemž toto ustanovení nelze obcházet např. prostřednictvím jiných věcných práv.
Omezení vázaného poskytování spotřebitelského úvěru
Omezení vázaného poskytování spotřebitelského úvěru míří především na neférové praktiky, které zdražují spotřebitelům cenu úvěrů tím, že je nutí sjednat další, často nepotřebné služby, jako podmínku poskytnutí úvěru. Zákon stanoví, že spotřebitelský úvěr daného typu (např. hypoteční úvěr, hotovostní zápůjčka, vázaný spotřebitelský úvěr, kontokorent, kreditní karta) musí být spotřebiteli vždy k dispozici bez dalších doplňkových služeb (např. pojištění nebo běžný účet). Sjednání dalších služeb může být podmínkou poskytnutí např. nižší úrokové sazby, avšak spotřebitelský úvěr musí být vždy dostupný i bez sjednání dalších služeb.
Je-li podmínkou poskytnutí spotřebitelského úvěru uzavření pojistné smlouvy, musí mít spotřebitel volnost při výběru pojistitele (to samozřejmě nebrání poskytovateli v konkretizaci základních parametrů pojištění, které požaduje – pojistné částky a maximální výše spoluúčasti).
Výjimkou z výše uvedených pravidel je pouze bezplatný platební nebo spořicí účet spojený s obsluhou poskytnutého spotřebitelského úvěru, stavební spoření (které ze zákona nedílně spojuje úvěr ze stavebního spoření s předchozí fází spoření) a pojištění vozidla financovaného daným spotřebitelským úvěrem (které je pro poskytovatele úvěru formou zajištění – dojde-li k havárii a zničení financovaného vozidla, má poskytovatel jistotu, že mu pojišťovna vyplatí hodnotu jeho zajištění).
Předčasné splacení
Předčasné splacení spotřebitelského úvěru bez sankce je jedním z nejdůležitějších práv spotřebitele. Vychází z myšlenky, že splácení dluhů má být podporováno, nikoli trestáno. Spotřebitelé tak mohou svůj úvěr splatit předčasně zcela nebo i zčásti kdykoli, a to bez sankce, pouze za tzv. účelně vynaložené náklady, které jsou s tímto předčasným splacením spojeny. V případě spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení a vázaného spotřebitelského úvěru je stanoven na tyto účelně vynaložené náklady strop ve výši 1 % z hodnoty předčasné splátky, resp. 0,5 % v případě, že do konce doby splatnosti zbývá méně než 1 kalendářního rok. V případě spotřebitelského úvěru na bydlení je stanoven strop ve výši 0,25 % za každý rok zbývající do konce fixace úrokové sazby, nejvýše však 1 %.
Zákon v určitých případech umožňuje předčasné splacení úplně zdarma. Jde zejména o řešení nepříznivých životních situací s následkem snížení příjmů spotřebitele, kdy je de facto předčasné splacení prevencí spotřebitelova prodlení (vážná nemoc, invalidita, úmrtí, ale také předčasné splacení z pojištění, které úvěr zajišťuje) nebo jde o situace, v nichž zákonodárce považoval náklady věřitele spojené s předčasným splacením za minimální (absence fixace úrokové sazby) nebo je zde možnost každý rok předčasně splatit 25 % úvěru (v období 1 měsíce před výročím fixace). Zákon též umožňuje po 2 letech od uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení tento úvěr předčasně splatit, byla-li nemovitost prodána nebo je-li nemovitost předmětem vypořádání společného jmění manželů.
Omezení sankcí za prodlení
Zákonné omezení sankcí limituje nárůst dluhu v důsledku sankčních plateb, které věřitel uplatňuje vůči spotřebiteli při s prodlení se splácením dluhu. Tato úprava má motivovat spotřebitele, aby svůj dluh splatil, neboť dluh pak již nenarůstá natolik, aby se stal nesplatitelným. Znemožňuje se tím i existenci obchodních modelů založených nikoli na řádném splácení spotřebitelského úvěru, ale právě na předpokladu, že spotřebitel úvěr splácet nebude. Věřitel může v případě prodlení spotřebitele požadovat pouze:
- zákonný úrok z prodlení ve výši dané nařízením vlády (8 procentních bodů nad aktuální repo sazbu vyhlašovanou Českou národní bankou)
- smluvní úrok, který se po 90 dnech prodlení snižuje na úroveň zákonného úroku z prodlení, nebyl-li sjednán úrok nižší,
- účelně vynaložené náklady, které vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele (účelnost vynaložení těchto nákladů se posuzuje v celku s účelností daného způsobu vymáhání dluhu),
- smluvní pokutu, jejíž výše je omezena jednak denní sazbou, která nesmí překročit 0,1 % z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení a současně souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout 50 % celkové výše spotřebitelského úvěru, ale ne více než 200 tis. Kč.
Omezení zesplatnění spotřebitelského úvěru
V případě, že spotřebitel je v prodlení se splácením svého dluhu, musí věřitel před zesplatněním tohoto dluhu nejprve spotřebitele vyzvat ke splacení dlužné částky, ohledně níž je v prodlení se splácením a poskytnout mu k tomu lhůtu alespoň 30 dní. Teprve poté, co tato lhůta marně uplyne, může úvěr zesplatnit (tedy po spotřebiteli místo dohodnutých splátek požadovat, aby celý zbývající dluh zaplatil najednou a ihned).
Omezení nuceného prodeje nemovitosti
Pokud je úvěr zajištěn zástavním právem k nemovité věci, je předtím, než může být tato nemovitá věc věřitelem prodána, nutno spotřebiteli poskytnout alespoň 6 měsíců, během nichž může úvěr doplatit, a to případně i prodejem této nemovité věci. Cílem této úpravy je jednak ochrana obydlí (možnost doplacení dluhu), a také je dána spotřebiteli možnost dosáhnout lepší ceny, než na jakou dosáhne v nedobrovolné dražbě zástavy věřitel. Věřitel sice nesmí spotřebiteli bránit v prodeji nemovité věci, to však neznamená, že přijde o zajištění. Jako podmínku výmazu zástavního práva váznoucího na prodávané nemovitosti může požadovat, aby prodejní cena byla uhrazena na zvláštní účet, nad nímž má kontrolu on a nikoli dlužník, nebo do notářské úschovy.
Zákaz rozhodčích doložek
Od 1. prosince 2016 není možné v jakýchkoli spotřebitelských smlouvách (nejen ve smlouvách o spotřebitelském úvěru) sjednávat rozhodčí doložku (rozhodčí smlouvu). Dosud sjednané rozhodčí doložky se nestávají automaticky neplatnými, i po 1. prosinci 2016 je možné na základě platně sjednané rozhodčí smlouvy zahájit rozhodčí řízení, avšak nové rozhodčí smlouvy není možno se spotřebitelem uzavírat.