Reakce ministerstva financí na zprávu o výsledcích kontroly NKÚ na DPH
Kontrola byla zaměřena na prověření povinností finančních a celních orgánů při správě daně z přidané hodnoty a spotřebních daní, zejména na výběr těchto daní při dovozu a vývozu zboží a služeb za období roku 2002 a 2003.
Charakter zjištění NKÚ u vybraných územních finančních orgánů při výkonu správy daně z přidané hodnoty a spotřebních daní a dále u GŘC nevyžaduje přijetí jednorázových opatření z úrovně Ministerstva financí. Důvodem je to, že v průběhu roku 2004 a od počátku roku 2005 nastaly podstatné změny v principu fungování nepřímých daní.
Od 1.1.2004 převzala správu spotřebních daní, a to i v tuzemsku Celní správa, přičemž tato daň je založena na zcela jiných principech než do 31.12.2003. Vstupem ČR do EU se změnil správce daně u intrakomunitárního obchodu mezi členskými zeměmi. Celní správa již DPH při dovozu z členských zemí EU nevybírá a při vývozu do členských zemí jej nepotvrzuje. Obdobný systém je nastaven od 1.1.2005 i při dovozech a vývozech do třetích zemí. Kontrolní mechanismy jsou nastaveny jiným způsobem.
Níže uvádíme reakce na vybraná témata:
1. Vracení nadměrných odpočtů
Jednou z oblastí, které NKÚ ve své zprávě kritizuje, je prověřování oprávněnosti nároku na odpočet daně. NKÚ navrhuje, že vracení nadměrného odpočtu DPH by mohlo být podmíněno od určité výše doložením písemného zdůvodnění vzniku tohoto odpočtu.
Nadměrné odpočty vykázané plátci daně jsou při zpracování daňového přiznání vždy automaticky vyhodnocovány přímo v programu užívaném správci daně a podle kombinace kritérií nastavených v softwaru je podle kapacitních možností konkrétního správce daně vždy vybrán určitý počet daňových přiznání k prověření. Avšak v případech, kdy se jedná o již prověřené a seriozní plátce daně a je zřejmé, že vznik nadměrných odpočtů je u těchto plátců způsoben objektivně mechanismy fungování DPH (například ve zprávě NKÚ je napadán i případ, kdy nadměrné odpočty vykazovala významná exportní firma), je naprosto neúčelné zahajovat ke každému podanému daňovému přiznání daňovou kontrolu, jak ve své zprávě požaduje NKÚ. Kromě skutečnosti, že takové jednání správce daně by bylo zcela neefektivní, je nutno uvedený problém posuzovat i v širším ekonomickém kontextu. Zahájením vytýkacího řízení k podanému daňovému přiznání se prodlužuje lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu plátci daně. Neúčelné zahajování vytýkacích řízení ke každému podanému daňovému přiznání by tak negativně ovlivnilo cash-flow a finanční stabilitu dotčených plátců daně a z ekonomického hlediska by bylo velmi kontraproduktivní.
Podmiňování vracení nadměrného odpočtu doložením písemného zdůvodnění vzniku tohoto odpočtu by pouze administrativně zatížilo plátce daně, avšak nemohlo by přinést žádné konkrétní výsledky. Správci daně by následně museli prověřovat správnost uvedeného zdůvodnění stejně jako prověřují správnost podaného daňového přiznání. V řadě případů by plátci pouze písemně zdůvodňovali skutečnosti, které jsou správci daně známy, což vyplývá ze skutečnosti, že mezi předmětem podnikání a pravděpodobností vykazování nadměrných odpočtů existuje přímá souvislost. Mezi údaji, které jsou o plátci daně evidovány, je i vymezení předmětu podnikání a přímo na tiskopise daňového přiznání k DPH jsou plátci povinni uvádět dvě převažující ekonomické činnosti podle uskutečněných plnění za příslušné zdaňovací období.
2. Nedostatečné vymáhání nedoplatků, malá účinnost vymáhání nedoplatků u subjektů, na něž byl prohlášen konkurz
Účinnost vymáhání nedoplatků je do značné míry ovlivněna existujícím právním prostředím, tj. především konkrétní podobou předpisů obchodního a daňového práva. V žádném případě nelze redukovat příčinu nedostatečné efektivnosti ve vymáhání pohledávek státu pouze na nedostačující činnost pracovníků finančních úřadů. Je obecně známou skutečností, že v obchodním právu ČR ani v procesním předpise upravujícím daňové řízení není uspokojivě řešena otázka postavení a práv věřitelů, chybí nástroje, které by stanovily odpovědnost dlužníka (včetně členů statutárních orgánů obchodních společností) za nedoplatky, chybí nástroje, které by omezily či ztížily možnosti dalších podnikatelských aktivit osob, které jsou spojeny s nedoplatky vůči státu, další problémy z hlediska efektivity vymáhání daňových nedoplatků přineslo výrazné omezení institutu zástavního práva nepřímou novelizací zákona o správě daní a poplatků v rámci novely občanského zákoníku a podobně.
3. Vymáhání daňových nedoplatků ztěžoval a prodlužoval například nesoulad údajů zapsaných do obchodního rejstříku se skutečností. NKÚ dodává, že přestože finanční úřady takový nesoulad často zjistily, rejstříkovým soudům to neoznámily.
Případné oznámení skutečnosti, že adresa plátce daně uvedená v obchodním rejstříku není v souladu se skutečností, nemůže mít naprosto žádný vliv na délku daňového řízení! V případech prověřovaných NKÚ se jednalo o nekontaktní plátce, kteří na uváděné adrese nebyli opakovaně zastiženi. Oznámení této skutečnosti rejstříkovému soudu by pouze deklarovalo tuto skutečnost, avšak nepřineslo by žádný efekt, neboť v takové situaci není schopen správce daně a nepochybně ani rejstříkový soud zjistit skutečnou adresu, na níž by plátce mohl být zastižen.
Pro tyto případy má navíc zákon o správě daní a poplatků pro správce daně adekvátní nástroj – a to možnost doručení písemnosti veřejnou vyhláškou.