Snížit daně z pohonných hmot je riziko

Ekonom a podnikatel Karel Kříž vybízel v minulém Refl exu ke snížení spotřební daně z pohonných hmot. Uvedl několik důvodů, včetně většího počtu řidičů, kteří by pak u nás tankovali, čímž by vláda získala více peněz na daních. Není to tak jednoduché. Nejde o první výzvu, a to ani z Křížovy strany. Doporučení snížit daň z motorové nafty je obsahem výzkumných prací Vysoké školy ekonomické v Praze, jímž se inspirovalo v posledních dvou letech i několik poslaneckých legislativních návrhů. Vláda, respektive ministerstvo financí snížení sazeb daně doposud ani jednou nepodpořily. Neznamená to ovšem, že argumenty pro snížení daně jsou mylné. Z daňové teorie je dobře známý fakt o neefektivnosti – z rozpočtového hlediska – vysoké sazby daně u mobilního daňového základu. Jednoduše řečeno, je-li snadné uskutečnit z hlediska spotřebitele výhodnější nákup pohonných hmot mimo Českou republiku, jistě tak učiní. Z analýzy nárůstu cen pohonných hmot provedené nedávno společnými silami ministerstva průmyslu a obchodu a ministerstva financí vyplynulo, že přes rozdíly ve výrobních a distribučních nákladech pohonných hmot konečnou cenu paliv v jednotlivých zemích zásadně ovlivňuje výše její daňové složky, především tedy sazba spotřební daně.

Právě nižší sazba této daně v zahraničí podněcuje k tankování mimo naše území. Ze sousedních zemí představují pro ČR daňovou konkurenci Slovensko, Polsko a Rakousko u motorové nafty a Polsko a Rakousko v případě benzínu. Ve vztahu ke zmíněným sousedům může hrát spotřební daň zásadní roli v příhraniční tankovací turistice našich spoluobčanů. Pokud jde o mezinárodní kamiónovou dopravu, kapacita palivových nádrží umožňuje čerpat pohonné hmoty i ve vzdálenějších destinacích, třeba v takovém Lucembursku. Pan Kříž správně zdůrazňuje, že je ČR tranzitní zemí, a když už naší republikou kamióny projíždějí, bylo by rozumné, aby do českého rozpočtu přispěly nejenom platbou mýtného, ale i spotřební daní z pohonných hmot. Je také zřejmé, že dopravní náklady ovlivňují i cenu jakéhokoliv v tuzemsku nabízeného zboží či služby, proto může být nižší nepřímá daň impulsem pro stagnující spotřebu, a působit tak prorůstově. Nakonec se často uvádí, že právě speciální spotřební daně (jako je česká daň z minerálních olejů) nejvíce ze všech daní pokřivují ekonomické prostředí.

Zmíněné argumenty jsou na místě, důvod rezervovaného stanoviska ke snížení sazeb je dán pouze nejistotou rozpočtových důsledků. Hrozí totiž riziko, že přes zvýšení objemu prodaných pohonných hmot nedojde k pokrytí výpadku výběru daně z titulu nižší sazby. Bezprostřední fiskální efekt záleží na dvou parametrech: jak se nižší daň promítne do ceny a jak se nižší cena projeví v nárůstu spotřeby. Zatímco na základě zkušeností s pružnou reakcí čerpacích stanic na cenu ropy a kurs koruny lze předpokládat, že by se snížení daně přiměřeně projevilo v poklesu ceny, velkou neznámou je reakce poptávky na nižší cenu. I kdyby se snížení sazby do konečné ceny promítlo úplně, při dvoukorunovém snížení sazby daně z nafty by mohlo být dosaženo rozpočtově neutrálního efektu, jen pokud by náš nárůst spotřeby byl nad očekávání velký, a odpovídal tak mnohonásobku hodnot cenových elasticit běžně uváděných v odborných zahraničních studiích. Navíc od zvýšení sazeb v roce 2010 pozorujeme mírný pokles přiznané spotřební daně pouze u benzínu, nikoliv u nafty. Proto by s ohledem na prováděná úsporná opatření směřující ke snižování schodku veřejných rozpočtů a nezbytnost minimalizace morálního hazardu muselo být případné snížení spotřební daně z pohonných hmot provázáno s kompenzujícím zvýšením jiných příjmů veřejných rozpočtů, anebo naopak relevantními úsporami výdajů či kombinací obojího.