Michal Žurovec: Hospodářská politika se neměří trojčlenkou
Reakce na komentář Pavla Párala „Okamžik nepříjemné fiskální pravdy“, E15, 5.8.2015, strana 11
Mám radost, že naše nejnovější makroekonomická predikce budí důvěru a Ministerstvo financí není podezříváno z úmyslného podstřelování výhledu ekonomického růstu. To je totiž podle Pavla Párala běžnou praxí již od dob Karla Engliše, a to prý proto, aby ministři financí mohli snadněji odolávat tlaku svých ministerských kolegů na přisypávání do připravovaných rezortních rozpočtů. A na sklonku léta se pak údajně jako zázrakem vytáhne ze šuplíku dodatečná hromádka miliard, kterou se rezorty uspokojí. Nevěřím tomu, že zrovna Karel Engliš by nedokázal svým kolegům vysvětlit, že hospodářská politika se neměří trojčlenkou a rostoucí výkon ekonomiky nutně neznamená vyšší výběr daní. Abych zjistil, jestli s tím měli problém novodobí ministři, tak jsem porovnal predikce Ministerstva financí za posledních deset let a srovnal rozpočtové prognózy na následující rok s prognózami z července a října v daném rozpočtovém roce. Výsledek je fifty-fifty. V polovině případů byly predikce v červenci a říjnu zvýšeny, ve druhé polovině sníženy.
Komentář má však mnohem zásadnější problém, který je v rozporu s makroekonomickou logikou. Podle autora by totiž predikovaný reálný růst HDP o 3,9 procenta (tedy růst produkce oceněný cenami minulých období) měl garantovat „dodatečné daňové příjmy 18 až 20 miliard korun“. Zapomíná, že příjmy a výdaje státu přitékají a odtékají v nominálních cenách. A jaká je změna predikce nominálního HDP oproti dubnové prognóze? Kdo jí četl, ví, že prakticky žádná.
Jedním ze základních předpokladů zkoumání společenských věd je práce s podmínkou „ceteris paribus“, nebo-li za jinak nezměněných okolností. Kdo jí zná, tak ví, že není možné opomíjet faktory, jako je snížení sazby DPH na léky, knihy a dětskou výživu, znovuzavedení slevy na dani pro pracující důchodce, daňovou podporu rodin dětmi a další vlivy s jasně kvantifikovanými dopady, bez kterých by daňové inkaso meziročně vzrostlo o více než 5 %.
Těsnost vztahu mezi růstem HDP a dodatečným výběrem daní je navíc mnohem složitější, než si někteří zvykli tvrdit. I když očekáváme, že reálný růst HDP dosáhne v letošním roce 3,9 %, takto silný růst se automaticky do růstu daňových příjmů nepromítne. Ekonomové vědí, že existuje struktura růstu. Zatímco celá změna naší prognózy pramení z navýšení odhadu růstu investic a změny zásob (zdroj 2,5% růstu), pro výnosy daní je naopak klíčový vývoj spotřeby, mezd a platů. Ze zásob a investic by více DPH nevybral ani Karel Engliš.
A proč očekáváme růst v roce 2016 nižší než letos? Rozhodně ne proto, abychom „brzdili socialistickou touhu po rozdávání cizích peněz“. Nejde totiž o žádné zabrzdění růstu, ale de facto o návrat k normálu. Pokles růstu na rok 2016 je dán souhrou jednorázových faktorů, které se v letošním roce sešly. Pokud v roce 2015 končí možnost profinancovat EU programy z Programovacího období 2007-2013, a naopak v příštím roce se budou programy z nové finanční perspektivy teprve rozbíhat, je jasné, že rozdíl v čerpání prostředků a hospodářských efektů z nich bude v obou letech značně rozdílný.
Makroekonomická predikce tedy skutečně není nástrojem vydírání koaličních partnerů ministra financí, který na výpočty v ní nakonec ani nemá žádný vliv. A z nynějšího růstu HDP necinkne do státního eráru 20 miliard navíc, i když si někdo představuje sestavování rozpočtu jako jednoduchou trojčlenku. A co se týče té trojčlenky, ta bývá užitečná. Ale jejím procvičováním se ještě z žádného domácího rozpočtáře ekonom nestal. Je třeba začít skripty.