Stanovisko Ministerstva financí k možnosti poplatníka využít stížnost na postup plátce poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci

Právní úprava poplatků za komunální odpad je zakotvena v ust. § 10d a násl. zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 237 daňového řádu je specifickým nástrojem, který byl zaveden k ochraně poplatníka před nezákonným postupem plátce poplatku při sražení nebo vybrání daně, nebo vybrání úhrady na zajištění daně podle § 233 a násl. daňového řádu, tzv. daně vybírané srážkou. 

Charakteristickými znaky daní vybíraných srážkou je, že 

• vznikají v souvislosti s plněním, které plátce daně poskytuje poplatníkovi, tj. jde o částku, kterou plátce poplatku srazí nebo vybere z příjmu poplatníka a za poplatníka odvede správci daně. Zejména jde odvody na dani z příjmu ze závislé činnosti, z příjmu, ze kterého je vybírána daň srážkou podle zvláštní sazby daně, a z příjmu, ze kterého se sráží úhrada na zajištění daně, může se však jednat i o další příjmy, pokud tuto povinnost stanoví zákon (jako například zákon o podporovaných zdrojích energie);
• plátce daně podává správci daně daňová tvrzení (např. hlášení, vyúčtování), v nichž tvrdí výši daně.
• plátce daně vede evidence a další zákonem předepsané doklady k prokázání správnosti stanoveného základu a výše odvedené daně.

Zákon o místních poplatcích v případě místního poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci na kapacitním základu (dále jen „poplatek za odpad“) výše uvedené povinnosti plátci poplatku nestanoví. 

Povinností plátce poplatku za odpad ve vztahu ke správci poplatku je sice tento poplatek vybrat a odvést správci poplatku, při stanovení základu poplatku a celkové výše poplatku, který plátce poplatku ve lhůtě splatnosti za poplatkové období odvede, je však rozhodující objednaná kapacita soustřeďovacích prostředků, počet svozů za dílčí poplatkové období a sazba poplatku. To znamená, že pro účely správy poplatku není rozhodující údaj o počtu jednotlivých poplatníků za dílčí poplatkové období, vymezených v § 10i zákona o místních poplatcích, ani údaj o tom, jaká částka za dílčí poplatkové období připadla na každého jednotlivého poplatníka. Lze proto přijmout závěr, že v případě poplatku za odpad se nejedná o daň vybíranou srážkou ve smyslu § 233 a násl. daňového řádu. 

Přestože, jak bylo výše uvedeno, § 237 daňového řádu je specifickým nástrojem, který byl zaveden v návaznosti na úkony prováděné plátcem daně v souvislosti s daní vybíranou srážkou (a z tohoto důvodu byl systematicky zařazen do hlavy VI - SPRÁVA DANĚ VYBÍRANÉ SRÁŽKOU), nelze opomenout, že jeho hlavním smyslem je ochrana daňového subjektu před nezákonným postupem plátce daně. Rovněž je třeba podotknout, že v případě, kdy je v postavení daňového subjektu plátce daně (poplatku) a nikoliv daňový subjekt (poplatník), neposkytuje daňový řád v daňovém řízení daňovému subjektu (poplatníku) k revizi postupu plátce daně (poplatku) žádný jiný prostředek obrany. 

Jestliže zákonodárce byl při výběru poplatku za odpad veden snahou o zjednodušení a hospodárnost poplatkového řízení zavedením jedné osoby, která je správci poplatku odpovědná za výběr a odvod poplatku, neznamená to, že by správce poplatku mohl rezignovat na kontrolu plnění poplatkových povinností poplatkovým subjektem, v daném případě tedy plátcem poplatku. Mezi povinnosti plátce poplatku patří povinnost vybrat poplatek od poplatníka. Poplatkem je přitom částka ve výši, kterou stanoví zákon, nikoliv částka, kterou určí plátce poplatku dle svého uvážení. Pokud správce poplatku zjistí, že plátce poplatku při výběru poplatku porušuje daňové zákony, v daném případě konkrétně ust. § 10k odst. 1 písm. c) a § 10m zákona o místních poplatcích, je povinen na takové porušení povinností plátce poplatku upozornit, jelikož skutečnost, že poplatník nemůže přímo zaplatit správci poplatku poplatek za odpad, když jeho přímou odpovědnost vylučuje zákon, nemůže jít k jeho tíži. Takový požadavek by byl též v rozporu s čl. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Tento základní princip musí být respektován jak správcem daně, tak i plátcem poplatku a ostatními osobami zúčastněnými na daňovém řízení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze stížnost poplatníka na postup plátce poplatku považovat za přípustnou a rozhodnout o ní za využití § 237 daňového řádu.