Chci, aby můj prezident byl dokonalý profesionál, říká Miroslav Kalousek

* Jakpak je dnes u vás v koalici, pane ministře?

Vzpomínám si, pane Kramere, že když jsme spolu mluvili asi před půlrokem, tak jsem vám řekl, že jsem mile překvapen tím, že v této koalici je dodržována zásada, že silnější slabšího neválcuje a slabší silnějšího nevydírá, že se vždy hledá dohoda. Ale že jsem také na základě svých zkušeností vyjádřil jistou pochybnost, jak dlouho to vydrží. Tak musím to zaklepat: zatím to stále platí.

* Zvláštní je, že mi to říkáte v den, kdy vládu nedobrovolně opustila ministryně Dana Kuchtová. Určitě víte, že mnoho jejích spolustraníků to rozhořčilo natolik, že chtějí na zasedání Republikové rady Strany zelených nastolit otázku setrvání SZ ve vládě.

Ale vy jste se mě neptal, jakpak je dnes ve Straně zelených.

* Neobáváte se, že zelení z koalice skutečně odejdou?

S koalicemi je to podobné jako s manželstvím; každá v sobě nese riziko rozpadu už v okamžiku podpisu koaliční smlouvy. To říkám obecně, ale nemyslím si, že této koalici v tomto okamžiku hrozí rozpad.

* Spoléháte na to, že zelení se nedokážou postavit za Danu Kuchtovou tak, jako se KDU-ČSL postavila za Jiřího Čunka? Respektive na to, že Dana Kuchtová není předsedkyní své strany, takže se na rozdíl od pana Čunka nemůže postavit sama za sebe?

Já jsem slyšel velmi odpovědné věty paní ministryně Kuchtové o tom, že se nechce stát zástupným důvodem pro odchod zelených z vlády a že své straně doporučuje, aby ve vládě zůstala. Beru ty věty vážně a věřím, že Strana zelených bude názor své první místopředsedkyně respektovat.

* Co si vy osobně myslíte o tom vypuzení paní Kuchtové z vlády?

Pokud se nemýlím, paní ministryně sama rezignovala.

* Proto mluvím o vypuzení, ne o sesazení.

Tak či onak to opět není otázka správnému člověku, správným adresátem této otázky je logicky předseda Strany zelených, popřípadě premiér. Já jsem ministr financí, který vedl s paní ministryní velmi složitá jednání, při nichž se rvala o každou korunu pro české školství, ale naše vztahy byly vždy velmi korektní, dokonce si dovolím označit je za přátelské.

* Co si myslíte o tom oficiálním důvodu jejího odchodu? Tipnete si, kolik lidí by muselo z vlády odejít, kdyby premiér chtěl postupovat stejně tvrdě proti všem ministrům, kteří mají problémy s čerpáním peněz z evropských fondů?

Ministři přicházejí a odcházejí. To, co se stalo paní Kuchtové, se zítra může stát ministrovi financí, pozítří ministrovi zemědělství, prostě každému z nás. Já odpovídám za svou práci a hodnotit práci kolegů ve vládě mi nepřísluší; zkuste tu otázku položit panu premiérovi.

* Já vám ji pokládám mimo jiné i proto, že na tom vyhánění paní Kuchtové z vlády se významně podílela vaše strana, reprezentovaná předsedkyní poslaneckého klubu Michaelou Šojdrovou. Šlo vám o získání pozic na ministerstvu školství, o přístup k evropským penězům? Nebo to prostě byla pomsta zeleným za jejich předchozí tlak vůči Jiřímu Čunkovi?

Mně jako ministrovi financí nešlo vůbec o nic. Ujišťuji vás, že jsem se nezúčastnil žádného jednání, ani vnitrostranického, kde by se mluvilo o situaci na ministerstvu školství nebo o pozici paní ministryně Kuchtové. Jak znám paní poslankyni Šojdrovou, jsem si jist, že ani ona nekula proti ministryni školství žádné zákulisní pikle. Jako místopředsedkyně školského výboru Sněmovny byla prostě pevně přesvědčena, že na ministerstvu školství se dělají závažné chyby, takže to kritizovala a požadovala nápravu. Ale to říkám jako divák, nikoliv jako aktér čehokoli, co se v této věci dělo.

* Dana Kuchtová si před týdnem na téhle stránce postěžovala obecně na chování koaličních partnerů vůči zeleným. A svou devítiměsíční zkušenost s českou vrcholovou politikou shrnula do věty, že v ní panují zákony vlčí smečky.

Tento výrok si neumím přeložit; zkuste paní Kuchtovou požádat, aby vám vysvětlila, co jím konkrétně mínila. Já jsem na žádném jednání, kterému jsem byl přítomen, nezaznamenal, že by se politici KDU-ČSL chovali k paní ministryni Kuchtové způsobem, který by se dal přirovnat k chování vlčí smečky. Pokud vám řekne, že ten pocit měla ve vztahu ke mně, tak budu samozřejmě reagovat. Ale jsem přesvědčen, že to neřekne.

* Čím to je, že KDU-ČSL v koalici zjevně víc kamarádí s ODS než se zelenými? Spíš by se dalo čekat, že spolu budou držet dvě malé středové strany.

Víte, já si myslím, že ani jedno z těch dvou tvrzení, která jste teď vyslovil, neplatí. Ten model, který vám připadá přirozený, fungoval ve vládě v 90. letech, kdy tehdejší ODS měla sklon své slabší koaliční partnery válcovat. Takže ti dva slabší – ODA a KDU-ČSL – se logicky v obraně proti tomu válcování spojili a vznikla jakási zvláštní koalice uvnitř koalice. Kdyby tu teď na mém místě seděl místo mne politik ODS, tak by vám určitě řekl, že to bylo jinak, že to byla jeho strana, kterou ty malé vydíraly… A možná by také měl svůj kus pravdy. Každopádně to byl stav, který měl daleko k ideálu, a já si vzpomínám, jak bolestně jsem to tenkrát spolu s Josefem Luxem prožíval. Dnes tento model prostě neexistuje, není pro to žádný důvod.

* Ani programový? Existuje přece řada témat, v nichž se s jedním či druhým ze svých koaličních partnerů rozcházíte; řeknete mi, ve kterých nejvíc?

My se nerozcházíme, pane Kramere. Kdybychom se rozcházeli, nemohli bychom spolu být v koalici. Zkuste se mě zeptat, s kým se nám snáze hledá dohoda.

* S kým se vám snáze hledá dohoda?

Se zelenými se nám snáze hledá dohoda například o podpoře venkova či o budoucnosti Evropské unie, s ODS se nám snáze hledá dohoda například o energetické politice nebo o tzv. ekologických daních. Důležité ale je, že nakonec tu dohodu vždycky společně nalezneme. Já vám dokonce mohu posloužit zcela čerstvým příkladem: právě dnes jsme se na zasedání vlády dohodli na návrhu novely zákona o rozpočtovém určení daní. A ta dohoda vůbec nebyla jednoduchá.

* Nebyla jednoduchá proto, že jste na to jednání přišel s návrhem, na kterém by vydělaly malé obce, které jsou voličskou oporou KDU-ČSL, a tratila by na něm větší města, v nichž žije nejvíc voličů ODS, je to tak?

Já jsem předložil návrh, který sledoval dvě priority. Priorita číslo jedna bylo proměnit 14 schodů té progrese od malých obcí k velkým obcím v plynulou křivku, aby už nedocházelo k nespravedlivým skokům a nákupům fiktivních obyvatel. Druhou velkou ambicí mého návrhu bylo posílit příjmovou základnu malých obcí na českém venkově. Myslím, že je přehnané říkat, že větší města by v tom návrhu na ta menší doplácela. Pro 97 procent obcí to bylo výhodné. Pro tři procenta obcí to bylo méně výhodné – u většiny z nich ale v tak malé míře, že kdyby si to ti zastupitelé nepřečetli v novinách, tak by to ani nepoznali… Nicméně se z toho stalo legitimní politické téma a já jsem respektoval argument, že není důvod, aby se 146 obcí ocitlo „pod čarou“. Čili jsme hledali kompromis a ten kompromis jsme nalezli.

* Nalezli jste ho tak, že jste o 2,1 miliardy korun navýšili tu celkovou částku pro velké i malé obce dohromady. Dá se říct, že Kalousek, lidovec, zvítězil nad Kalouskem, ministrem financí, který kvůli tomu bude muset zvýšit deficit?

Ne. Dá se říct, že Kalousek, ministr financí, by vydělal na tom, kdyby ta novela neprošla. Protože by měl vyšší příjmy pro státní rozpočet, za který odpovídá. Ale Kalousek, politik KDUČSL, říká, že by to byla strašlivá škoda, protože by pokračovala situace, kdy se rozevírají nůžky mezi kvalitou života na venkově a ve velkých městech. Pokud jde o deficit, ten se nezmění; stane se jen to, že přendáme peníze z jedné kapsy saka do druhé. Budeme stejně bohatí a stejně chudí, akorát že centrální moc bude mít k dispozici o dvě miliardy méně a obce budou mít k dispozici o dvě miliardy více.

* Když se sníží příjmy státního rozpočtu a nezvýší se deficit, tak to může znamenat jediné: že to zaplatí některé resorty. Které to budou?

Zase se mýlíte – žádný.

* Jak to?! Vy sám jste přece vždycky říkal: když mám někomu přidat, tak musím někomu jinému ubrat.

Úkolem ministra financí je, aby tu příjmovou hladinu dodržel.

* A jak to uděláte? Umíte čarovat? Teď jste řekl, že příjmy státního rozpočtu se o dvě miliardy sníží…

Sníží se proti předpokladu, ale já jsem ty příjmy při sestavování rozpočtu vědomě odhadoval velice konzervativně. A jsem přesvědčen, že tuto diferenci, která je za desetinnou čárkou, jsme schopni usilovným výběrem vykompenzovat.

* Aha. Pane ministře, formálním partnerem předsedů ODS a SZ v koalici za vaši stranu je Jiří Čunek; o těch skutečně důležitých věcech prý ale jednají spíš s vámi. Je to pravda?

Jak jste na to, prosím vás, přišel?

* Říká se to.

Kdo to říká?

* Někteří političtí komentátoři. A má to podle nich dva důvody: jednak většině těch věcí rozumíte mnohem lépe než pan Čunek, jednak si prý velice dobře rozumíte s premiérem.

Političtí komentátoři píšou spoustu nesmyslů, zvláště ti někteří… V koaliční spolupráci, pane Kramere, platí nemilosrdné mechanismy. A já ty mechanismy rád – troufnu si dokonce říct, že s úlevou – uznávám. K těm mechanismům patří, že rozhodující jednání spolu vedou předsedové koaličních stran.

* Nejsou neformální jednání někdy důležitější než ta formální? Opravdu to v té vaší koalici nechodí tak, že vy tři – Topolánek, Kalousek, Bursík – spolu vždycky něco upečete a pak to ve svých stranách prosadíte argumentem, že když to neprojde, tak se koalice rozpadne?

Tohle se také říká, že ano? A víte, pane Kramere, co jsem zase slyšel já o vás? Prý jste před týdnem znásilnil nezletilého jezevčíka! Promiňte mi to přirovnání, ale to, co jste řekl, je prostě blbost. Já si vážím dobrých, mohu říct přátelských vztahů, které mám s panem Topolánkem a s panem Bursíkem. A vážím si i pověsti, že tomu či onomu rozumím. Vím, že existuje dvojí typ autority, formální a neformální; když jsem rezignoval na pozici předsedy strany, tak jsem logicky přišel o velký kus té první, a jestli jsem nepřišel zároveň o tu druhou, tak jsem tomu samozřejmě rád. Ale: jako zkušený politik a dlouholetý státní úředník samozřejmě ctím své místo v tvaru. Mám dnes nějakou úlohu, nesu nějakou odpovědnost, té se snažím dostát co nejlépe a respektuji, že někdo jiný má tu odpovědnost mnohem větší. A rozhodně mu ji nechci ztěžovat. Čili opakuji: zásadní rozhodnutí v koalici dělají na svých schůzkách předsedové tří koaličních stran. Snažit se, aby to bylo jinak, znamená tu koalici bourat. A já jsem ten poslední, kdo by tuto koalici chtěl zbořit.

* Tak pojďme k jednomu specifickému tématu, které není koaliční, ale ODS by evidentně byla velmi ráda, kdyby koaliční bylo. Co si myslíte o jejím přání připojit ke koaliční smlouvě dodatek, ve kterém by se všichni členové koalice zavázali ke společné podpoře prezidentské kandidatury Václava Klause?

Víte, já mám dneska pořád pocit, že se pohybujeme ve virtuální realitě. Tuhle myšlenku, o níž mluvíte jako o přání ODS, jsem slyšel pouze jednou od Přemysla Sobotky, kterého mám jinak velmi rád. O žádném oficiálním vyjádření ODS na toto téma nevím.

* Musel jste přece slyšet, že řada členů výkonné rady ODS tlačí na pana Topolánka, aby to v koalici zkusil prosadit. Já se ptám, co tomu nápadu říkáte?

Nepřipadá mi šťastný, protože si myslím, že koaliční dohody se mají uzavírat o kontrolovatelných a měřitelných věcech. Volba prezidenta je tajná, což znamená, že není ani kontrolovatelná, ani měřitelná.

* O vás by se ovšem dalo říct, že jste neformálně a individuálně takový dodatek s ODS uzavřel, že? Chystáte se přece volit znovu nynějšího prezidenta?

Patrně ano, ale to nemá s ODS nic společného, mně je úplně jedno, koho chce volit ODS! Já chci volit nejlepšího možného kandidáta, který v současném okamžiku připadá v úvahu, a tím je pro mne Petr Pithart. Proto jsem navrhl jeho kandidaturu, on to ale odmítl. Ze všech ostatních jmen, která jsou k dispozici, je pro mne dalším nejlepším možným kandidátem Václav Klaus.

* Nebyl ten váš návrh ve skutečnosti pouze manévr, jehož smyslem bylo rozdělit tábor Klausových protivníků? Neodmítl Petr Pithart hrát tuhle roli?

Pane Kramere, že vy jste ty nezletilé jezevčíky znásilnil dva, a ne jenom jednoho?! Já už si nad těmi nesmyslnými spekulacemi ani nezoufám, já se tím bavím! Je mi jasné, že ať řeknu nebo udělám cokoliv, vždycky vznikne nějaká skupina novinářů a politických konkurentů, kteří začnou mudrovat, co má ten zločinný Kalousek za lubem. Protože on přece nemůže nic o myslet dobře. Kalousek přece musel vědět, že Petr Pithart nemá šanci, protože ho určitě nepodpoří komunisté. Kalousek samozřejmě věděl, že nominace Petra Pitharta nemá většinovou šanci na úspěch. Ale Kalousek se nechce stydět za svého kandidáta na prezidenta. Kalousek chce vědět, proč má někoho podporovat. Kdybych podporoval Petra Pitharta, tak bych věděl, proč ho podporuji, a bylo by mi ctí svést spolu s ním ten politický zápas, i za tu cenu, že bychom z něj odešli poraženi. U řady těch ostatních jmen opravdu nevím, proč bych je měl volit, nebo dokonce za ně bojovat. Někteří mají pro tu funkci vlastně jedinou kvalifikaci: že se nejmenují Václav Klaus. A to je trochu málo.

* Co vám vadí třeba na Jiřím Dienstbierovi? Toho vaše strana odmítá, ale nějak si nevzpomínám, že byste uvedli důvody.

Já jsem mnohokrát řekl, že chci, aby prezidentem byl zkušený a nadstranický politik.

* To on není?

Podívejte se, já si osobně Jiřího Dienstbiera velice vážím, ale politika, který prakticky všechny své souboje v politice prohrál, mohu těžko označit za zkušeného. Stejně tak si velmi vážím pana profesora Švejnara, s ním jsem seděl v téhle místnosti, kde teď sedím s vámi, a řekl jsem mu, pane profesore, při vší obrovské úctě, kterou k vám mám, bych vás za prezidenta republiky nechtěl. Kdyby si vláda přála mít nepartajního reformního ministra financí nebo kdyby chtěla mít nepartajního reformního šéfa komise pro penzijní reformu, tak bych vás volil všemi deseti, ale prezidentem ne.

* Proč?

Protože prezident jako součást ústavního systému musí v určitých kritických okamžicích rozhodovat sám. My všichni, kteří jsme někdy přijímali závažná rozhodnutí v týmu, ať už se ten tým jmenuje Sněmovna, Senát, nebo vláda, víme, jak strašná je to tíha, i když se můžete schovat za kolektiv. Prezident se za něj schovat nemůže. A já si chci být jistý, že můj prezident je dostatečný profesionál na to, aby v takové chvíli nepodlehl různým okolním vlivům ani svým pocitům, aby prostě tu situaci zvládl.

* Není to spíš věc charakteru?

Pane Kramere, když jste vy nastoupil poprvé do novin, tak vaše první články a rozhovory určitě nebyly kdovíjak dobré, že? Politika je stejné řemeslo jako cokoliv jiného, což znamená, že se mu musíte učit. Prezident, aby unesl tu obrovskou tíhu individuálního rozhodnutí, musí mít zkušenost z kolektivního rozhodování čili ze stranického a parlamentního života. Když ji mít nebude, když s tím řemeslem nikdy nepřišel do styku, tak se mu snadno může stát, že nebude nad stranami, ale pod stranami. A možná si toho dokonce ani nevšimne.

* Netlučou se trošku ty vaše dva požadavky – aby prezident byl nadstranický a aby měl zkušenosti ze stranické politiky?

Určitě ne. Proč by prezident, který vyšel z nějaké politické strany, nemohl být nadstranický?! Já jsem chtěl volit Petra Pitharta, který je členem KDU-ČSL, také proto, že jsem si jistý, že by to byl přísně nadstranický prezident! A totéž si myslím o Václavu Klausovi.

* Profesora Pačese byste za prezidenta nechtěl ze stejného důvodu jako profesora Švejnara, že? Protože mu chybí ty politické zkušenosti.

Ano a chtěl bych k tomu dodat, že mě upřímně děsí, když někde čtu, že pan profesor Pačes je pro KDU-ČSL nepřijatelný proto, že je profesí genetický inženýr.

* Podle vás je i tohle pouhá spekulace novinářů? Mně profesor Pačes řekl, že jemu to řekl pan Čunek – že námitky tohoto typu skutečně ve vaší straně zaznívají.

Ode mne pan předseda Čunek nic takového v žádném případě slyšet nemohl. Za prvé proto, že genetiku pokládám za úctyhodnou badatelskou disciplínu, která si zaslouží podporu i z veřejných rozpočtů. Za druhé, abych pravdu řekl, mně je úplně jedno, jaký má můj prezident názor na genetické inženýrství, na klimatické změny, na environmentální politiku, a dokonce – teď řeknu něco, co zní od ministra financí kacířsky – je mi úplně jedno, jaký má názor na rozpočtovou politiku. Protože to všechno jsou rozhodnutí, která on nedělá. Ta rozhodnutí dělá vláda či parlament. On do té průběžné politiky může maximálně vstoupit vetem nějakého zákona, takže ten zákon pak musí být schválen stojedničkovým kvórem. To pro mne není zásadní. Pro mne je zásadní, aby můj prezident byl dokonale připravený politický profesionál, který zvládne ústavní smyčky toho systému a zvládne tu strašlivou tíhu individuálního rozhodování, kterou nikdo jiný z nás nezná.

* S hledáním protikandidáta proti Václavu Klausovi to zřejmě vypadá tak, že trumfy drží vaše strana a ty zbývající dvě zainteresované strany čekají, až se nějak – lidově řečeno – vymáčknete. Kdy to bude?

Já si myslím, že na začátku října nejsme v časové tísni. Vzpomínám si na ten absurdní seriál před pěti lety, když se koncem října 2002 scházeli pánové Špidla, Mareš a Svoboda a z těch jejich schůzek zaznívala jména jako v loterii… A my všichni ostatní jsme si říkali: proboha, proč? Nikdo tomu nerozuměl a podle toho ta volba pak taky vypadala. Pokud jde o tu diskusi, která teď probíhá, tak si při vší své úctě k hlavě státu jako instituci a k osobě pana Václava Klause jako prezidenta republiky myslím, že tato diskuse paradoxně této osobě dává mnohem větší váhu, než by měla mít. Protože ta diskuse není o tom, o čem by měla být: o kritériích, která by měla splňovat hlava státu. Co od ní chceme.

* Proč se tak vleče ta diskuse ve vaší straně? Ostatní jsou připraveni reagovat na jména, která vzejdou od vás, a pořád se nemohou dočkat.

Proč nepřijdou s těmi jmény oni?

* Oni už přece s nějakými jmény přišli. Sociální demokracii jste zamítli Dienstbiera, zeleným Švejnara.

Pan profesor Švejnar tu kandidaturu odmítl sám. Já si myslím, že on o tom ani chvilku neuvažoval vážně – jenom jako zdvořilý člověk přemýšlel, jak říct, že kandidovat nebude. A od žádné politické strany, kromě ODS, jsem ještě neslyšel, že by řekla: naším oficiálním kandidátem na prezidenta republiky je pan XY. To nikdo neřekl.

* Copak to můžou říct, když se chtějí dohodnout s vámi?

Já se ptám: o čem se s námi chtějí dohodnout? Jestli mají jako prioritu číslo jedna, že kandidátem na prezidenta může kdokoli, jenom se nesmí jmenovat Václav Klaus, tak tomu čekání rozumím. Prostě nám někoho navrhněte, my vám na něj kývneme a hurá do Španělského sálu! Jenže KDU-ČSL tohle jako prioritu číslo jedna nemá. Naší prioritou je vybrat z dostupných kandidátů toho, který je pro tu pozici nejlépe připraven.

* A kdy to uděláte?

Třeba až večer před tou volbou. I to se může stát. Nezlobte se, pane Kramere, děláte rozhovor s Miroslavem Kalouskem. A Miroslav Kalousek vám naprosto poctivě řekl: Ze jmen, která přicházela v úvahu, byl pro mne nejlepším kandidátem Petr Pithart. Toho bych podporoval, pro něj by mi bylo ctí dělat kampaň. Jestliže Petr Pithart kandidovat nechce, ze všech ostatních jmen, která připadají k dispozici, je pro mne nejvolitelnější Václav Klaus.

* OK, pojďme k poslednímu tématu. Jakpak je dnes u vás v KDU-ČSL, pane ministře?

Můžete to upřesnit?

* Můžu, ale bude to delší. V posledním řekněme roce a půl jde vaše strana z jedné krize do druhé. Začalo to tím, že jste ji dovedl k historicky nejhoršímu výsledku ve volbách.

To není pravda!

* Tak mě pak opravte. K tomu výsledku jste ji mimo jiné dovedl tím, že jste její volební kampaň postavil na ostře antikomunistické rétorice. Pak jste se pokusil o manévr, jímž jste tu rétoriku postavil na hlavu a celou stranu znevěrohodnil. Stálo vás to post předsedy, na kterém –

Pane Kramere, mě z toho postu nikdo nesesadil, já jsem na něj rezignoval sám!

* – vás vystřídal komunální populista Jiří Čunek. Načež vypukly aféry kolem něj. Jednak kvůli jeho postoji vůči Romům, jednak kvůli obvinění z korupce. KDU-ČSL se v průběhu těch afér předvedla jako strana rozpolcená, neschopná zaujmout jasný postoj. Až na jediný: že chce za každou cenu zůstat ve vládě. Takže: jakpak je dnes u vás v KDU-ČSL, pane ministře?

Pane Kramere, kdybych měl polemizovat se vším, co jste teď v tom svém hodnocení posledního období ve vývoji KDU-ČSL řekl, bylo by to na samostatný rozhovor. Zkusím odpovědět stručně. Já jsem dělal srozumitelnou politiku. Volební výsledek, kterého strana pod mým vedením v minulém roce dosáhla, nebyl historicky nejnižší, v tom se mýlíte, ale je pravda, že neodpovídal očekávání. To samo o sobě byl pro mne důvod k rezignaci. Povolební situace byla mimořádně komplikovaná a já jsem se v jednom okamžiku rozhodl udělat cokoli, abych zabránil vzniku velké koalice nebo nové opoziční smlouvy. Věděl jsem, jakou cenu za to zaplatím, a také jsem ji bez reptání zaplatil. Kdybychom se vrátili o těch 14 měsíců zpátky, udělal bych zase to samé. A historický vývoj mi dává za pravdu.

* Myslíte, že jste odpověděl na mou otázku?

Pane Kramere, jestliže odmítám hodnotit své kolegy ve vládě, tak po mně prosím nechtějte, abych hodnotil ty, kteří převzali vedení mé strany. Oni do toho šli s tím, že vědí, jak dál. A byli zvoleni. Já jim přeju, aby se jim to povedlo. Tečka.

* Já se ptám čelného politika KDU-ČSL, jestli si myslí, že jeho strana je pořád v krizi.

Za prvé, já se za čelného politika KDU-ČSL nepokládám. Za druhé, nemyslím si, že moje strana byla či je v krizi. Přesněji řečeno, pokud je v krizi, tak v ní je spolu se všemi ostatními demokratickými stranami. Všechny demokratické strany v České republice mají dva společné problémy: všem chybí jasně sdělitelný raison d’etre (důvod k existenci – pozn. A. K.) a charismatické osobnosti, které ho představí.

* Nemáte pocit, že v případě KDU-ČSL je ten první problém akutnější než u jiných stran? Že jste dnes čistě prospěchovým spolkem lidí, které nepojí žádná společenská vize?

Já myslím, že ne, že máme programové priority, o které se dokážeme společně rvát. Ale pochopte, že jako bývalý předseda strany, který si vytkl nějaký cíl, dvouciferný výsledek ve volbách 2006, a který ten cíl nesplnil, necítím potřebu kritizovat své nástupce; maximálně jim mohu klást některé otázky, které kladu i sám sobě. Já jsem měl v roce 2003 určitou vizi, velice energicky jsem se snažil ji naplňovat a věřil jsem v její úspěch. Ten úspěch se nedostavil.

* Máte na mysli vizi volného spojení KDU-ČSL s ODS, po vzoru německé CDU-CSU?

Ne. Já jsem prosazoval vizi konzervativních křesťanských demokratů a chtěl jsem se odpoutat od vize katolických sociálů.

* Jaký je mezi tím rozdíl?

Křesťanští demokraté vycházejí z křesťansko-judaistického hodnotového systému, na kterém stojí euroatlantická kultura, a sociální odpovědnost chápou prioritně jako individuální, nikoli mandatorní. V oblasti ekonomiky a trhu jsou velmi liberální. Katoličtí sociálové se opírají o dogmata jedné jediné církve, sociální odpovědnost chápou jako mandatorní povinnost státu a v oblasti ekonomiky, svobodného trhu a přerozdělování tíhnou více k levici.

* Čemu připisujete dlouhodobě nízké volební preference své strany? Těm věcem, o nichž jsme tu mluvili, nebo spíš tomu, že si lidé KDU-ČSL spojují – především ve vaší osobě! – s reformou, z níž mají značné obavy?

Mám-li být poctivý, tak vám teď musím odpovědět: nevím. Jasnou odpověď na tuto otázku prostě neznám, mohu vám jenom říct, co se domnívám, ale to vůbec nemusí být pravda. Já se domnívám, že je to právě proto, že lidé nevědí to, o čem byla řeč v předchozí otázce: jestli jsme ve svých ideových východiscích křesťanští demokraté, nebo katoličtí sociálové. Umím si představit, že jako jedno i jako druhé bychom byli voličsky přitažlivější. Nepřitažliví jsme proto, že to sami nevíme.

***

Tohle se také říká, že ano? A víte, pane Kramere, co jsem zase slyšel já o vás? Prý jste před týdnem znásilnil nezletilého jezevčíka!

Zásadní rozhodnutí v koalici dělají na svých schůzkách předsedové tří koaličních stran. Snažit se, aby to bylo jinak, znamená tu koalici bourat. A já jsem ten poslední, kdo by tuto koalici chtěl zbořit.

Proč by prezident, který vyšel z nějaké politické strany, nemohl být nadstranický?! Já jsem chtěl volit Petra Pitharta, který je členem KDU-ČSL, také proto, že jsem si jistý, že by to byl přísně nadstranický prezident! A totéž si myslím o Václavu Klausovi.

Lidé nevědí, jestli jsme křesťanští demokraté nebo katoličtí sociálové. Umím si představit, že jako jedno i jako druhé bychom byli voličsky přitažlivější. Nepřitažliví jsme proto, že to sami nevíme.

---

Zdroj: 6.10.2007, Právo, Rozhovor s Miroslavem Kalouskem, autor: Alexandr Kramer