Rozhovor s ministrem financí Miroslavem Kalouskem o jeho odchodu z politiky, jeho příteli Šťávovi a o státním rozpočtu

S ministrem financí Miroslavem Kalouskem o jeho odchodu z politiky, jeho příteli Šťávovi a o státním rozpočtu

Minulý týden odevzdal vládě první verzi státního rozpočtu se schodkem 38 miliard. Pár dnů předtím Česko prohrálo arbitráž s podnikatelem Josefem Šťávou, jemuž máme zaplatit devět miliard. Šťáva je Kalouskův přítel a jako takový už dvakrát do obchodu zasáhl. O čem se ti dva spolu baví u piva? A taky: proč nekomentuje případ Tlustý – Morava?

* Když jsme si domlouvali rozhovor, řekl jste: Doufám, že to stihneme dřív, než skončím... Tak to jsme stihli, ale řekněte: To už máte v kalendáři červeně zaškrtnuté datum, po němž už nebudete mít žádné politické schůzky?

Tak to je pěkně nečestné a nesportovní, že mi ten bonmot připomínáte i v rozhovoru! Ale samozřejmě – za stávající politické situace se každý ministr pohybuje v mantinelech, kdy zaprvé musí pracovat jako kdyby tady měl sedět ještě dlouho, minimálně do konce volebního období. A současně počítat s tím, že zítra skončí. To je logické v tomto rozpoložení sil v Poslanecké sněmovně. Je celá řada rizik, že tato vláda nemusí vydržet.

* My se teď spíš ptaly na to, co vy a politika. Už na jaře jste ohlásil, že ministr financí je vaše poslední štace v politice. Platí to?

Ano, ta odpověď platí. Dnes, v září roku 2008, jsem přesvědčen, že po roce 2010 nebudu pokračovat. Ale říkám to touto celou větou. To proto, že v mém životě se už mnohokrát stalo, že celá řada projektů se na poslední chvíli změnila a stalo se něco jiného. Dnes si myslím, že zcela jistě skončím. Ale není to ve formě přísahy, že to tak bude.

* A máte už pro ten případ taky vyhlédnutou nějakou vířivku s blondýnou? Když už tady exministr financí Vlastimil Tlustý zakládá takovou tradici...

(smích) Ne, to opravdu ne. Ale snad bych měl zveřejnit jednu věc, dřív než ji objeví nějaký investigativní novinář. Chodíváme brzy ráno po šesté hodině s prezidentem tenisového svazu Ivem Kaderkou, mým starým kamarádem, na tenis. Hodinku si zahrajeme a pak dvacet minut relaxujeme ve vířivce. V té vířivce jsme spolu, a dokonce nazí. Protože já jsem se až do zhlédnutí té reportáže s kolegou Tlustým domníval, že do vířivky chodí člověk nahý. Takže jestli někdo vyfotí Kalouska s Kaderkou, jak jsou spolu nazí ve vířivce, tak bych byl nerad, kdyby se to stalo předmětem politických spekulací. A raději to na sebe zveřejňuji.

* Dobře, tak vážně: Co jste si pomyslel, když jste tu reportáž viděl?

Já jsem stará škola. Začínal jsem v 90. letech a už jsem si myslel, že jsem všechno viděl a zažil. Přesto jsem v té reportáži viděl věci, které jsem si nikdy ani neuměl představit.

* Teď myslíte na to, co předvedl Vlastimil Tlustý, nebo vydírání, které chystal Jan Morava?

Myslím na oba dva.

* Komentujete to velmi stručně. Proč?

Já je nechci ani soudit, ani hodnotit. Jenom říkám, že dospělí lidé s ústavní odpovědností dělali věci, které já jsem si neuměl představit, že dělají lidé bez ústavní odpovědnosti. To jsem si nikdy nemyslel, že uvidím na vlastní oči. Tečka.

* Před třemi lety, když vypukla aféra Stanislav Gross a tehdejší premiér neuměl vysvětlit, kde vzal milion na byt, jste tak stručný nebyl. To jste vystupoval razantněji. Gross byl v podstatě díky lidovcům donucen odejít z vlády. Teď mlčíte. Proč?

To má dva důvody. První je, že jsem tenkrát byl předseda koaliční strany a byl jsem odpovědný za osud té koalice. A to, co předváděl tehdejší neformální lídr koalice, tedy premiér, to poškozovalo celou politickou scénu. Pokládal jsem za svou povinnost, aby to ten člověk přestal dělat. Druhý důvod je, že to, co se teď odehrává, je čistě vnitřní záležitost jedné strany. Záležitost, ke které se premiér a předseda té strany neotáčí zády a snaží se ji řešit. Z mého pohledu velmi sympaticky a transparentně.

* Ani u vás ve straně není zjevně všechno v pořádku, když měsíc před volbami se lidovecký ministr kultury zbaví šéfa národní knihovny, který je kandidátem KDU-ČSL na senátora. Oba reprezentují jiné názorové skupiny ve straně. Není u vás taky velké pnutí? V duchu vtipu, který říká, že se obejdete bez pomlčky, protože KDU a ČSL jsou stejně vlastně dvě rozdílné strany?

Pokud chcete na něčem demonstrovat platnost toho vtipu, tak toto není to správné téma. Nevím, jak moc souvisí s volbami, když se ředitel příspěvkové organizace vzepře vůli svého ministra. Jediné, co nechápu, je, proč pan ministr tak dlouho váhal. Projděte se po ministerstvu financí a zeptejte se jakéhokoliv mého podřízeného, jak dlouho si myslí, že by setrval ve své funkci, kdyby ode mě dostal příkaz, ten zveřejnil a veřejně odpověděl, že to neudělá. Kdybych připustil, aby zůstal, tak bych si mohl rovnou sbalit kufry a odejít, protože to bych neměl vůbec žádnou autoritu.

* Nebýt toho odvolání, tak o KDU-ČSL ani nevíme. Co se to se stranou děje, že o ní není slyšet? Před posledními volbami jste byli všude. To jste pořád předkládali nějaké návrhy zákonů, prosadili jste zvýšení rodičovského příspěvku ze tří na sedm tisíc... A teď? Ticho po pěšině. Jako by strana ani neexistovala.

Jste na ministerstvu financí. Nejste na vedení KDU-ČSL. Když jsem byl předsedou strany, snažil jsem se všechny síly věnovat té pozici. Teď jsem ministr financí, nejsem členem nejužšího vedení strany, takže se snažím všechny síly věnovat řízení ministerstva.

* Zkuste si tedy aspoň tipnout, jak dopadnete ve volbách. Před parlamentními volbami jste straně předvídal deset procent, ale to vámnevyšlo. Třeba teď budete úspěšnější.

Ne. Už nejsem členem nejužšího vedení strany. Jsem ministr financí.

* Dobrá, pojďme tedy k penězům. Kauza Diag Human. Váš přítel je Josef Šťáva. Podnikatel, který je stejně jako vy z Bechyně a teď vyhrál v arbitráži proti Česku téměř 9 miliard korun. Řekněte: Když spolu jdete na pivo, bavíte se o těch penězích? A o tom, jak to celé dopadne?

Samozřejmě ta otázka byla pro nás pro oba vždycky mimořádně citlivá. Já jsem nezapíral, že se známe dvacet sedm let a že jsme sousedé přes řeku. Nemůžeme se nevídat. S jeho dcerou jsem seděl v městském zastupitelstvu. Ale já jsem do toho nikdy nevstupoval. Že o tom občas mezi námi několik vět padlo, to ano. Ale nikdy ne tak, že bychom si svěřovali podrobnosti. Už jen proto, že já jsem se jich důsledně stranil. Já jsem nikdy nebyl u žádných rozhodování o kauze Diag Human.

* Ale angažoval jste se v tom v jeho prospěch.

Angažoval jsem se dvakrát. Pokaždé s vědomím minimálně premiéra. Poprvé v roce 1996, kdy díky tomuto tak nějak mimořádnému kontaktu byla domluvena odškodná částka ve výši dvou set milionů korun. Pan ministr Stráský (pozn. red.: ministr zdravotnictví v letech 1995 –1998) to odmítl. Byla to jeho odpovědnost. Podruhé jsem se angažoval ve chvíli, kdy Česká republika prohrála spor rozhodnutím z roku 1998. Já jsem se s vědomím premiéra Vladimíra Špidly pokusil sjednat jinou částku, než jaká hrozila, a dohodl jsem částku okolo dvou miliard korun. Pan premiér to odmítl. Byla to jeho odpovědnost. To je naposledy, co jsem se angažoval.

* Tehdejší ministryně zdravotnictví to však komentovala tak, že Špidla na ni tlačil, že si Kalousek přeje, aby se zaplatilo.

Takto to opravdu nebylo. Kalousek si nepřál, aby se zaplatilo. Kalousek si přál, aby se neplatilo hodně. Já měl zkušenost, že z dvou set milionů korun najednou hrozilo deset miliard. A taky jsem byl přesvědčený, že nikdo jiný takovou dohodu nedokáže zprostředkovat. Proto jsem se byl ochoten angažovat. Ta dohoda ležela na stole. V roce 2002 jsme mohli zaplatit 2 miliardy a ta kauza by dnes už neexistovala. Já nekritizuji rozhodnutí premiéra, jen upozorňuji na jeho důsledky. On tenkrát argumentoval podobně jako ministr Stráský: že to je nemravné. To já nevím. Ale i kdyby měli pravdu, tak jsme odmítli nemravných dvě stě, pak nemravné dvě miliardy a dneska máme na stole nemravných devět. Nebylo mravnější zaplatit ty dvě než dnešních devět?

* Druhé kolo arbitráže ještě běží, těžko říct, kolik nakonec zaplatíme. Pokud ale dopadne podobně jako to první, budete to právě vy, kdo bude svému příteli vyplácet miliardy ze státního rozpočtu, který spravujete. Jaký to je pocit?

Asi stejně komfortní, jako když jsem za Mertlíka platil Nomuře.

* Nomura nás stála 3,5 miliardy. To se pak špatně omezují výdaje z rozpočtu, když každou chvíli platíme nějakou arbitráž.

V případě Nomury to už nesmí být ani koruna navíc. Ale uznávám, s veřejnými výdaji je to jako s pastou na zuby. Vytlačit ji ven umí každý hlupák, ale zkuste ji pak nacpat zpátky. My přitom máme primitivní, avšak účinný nástroj na omezování rozežranosti státní správy, a to je princip výdajových limitů. Zjednodušeně - pokud vláda vybere více, nesmí tyto peníze použít na zvýšení výdajů, ale jen na umazávání schodků. A jsou-li nižší příjmy, musí se snížit i výdaje.

* Jenže tento princip platí už od Špidlovy vlády a schodky státního rozpočtu přesto narostly do stomiliardových hodnot.

Bohužel předchozí vlády, a já přiznávám, že mám také spoluzodpovědnost, tento zákon o výdajových limitech porušily o 56 miliard.

* Vy to tedy dělat nebudete a schodky, jak navrhujete v rozpočtu, budou klesat i v příštích třech letech?

Já tvrdím, že do roku 2012 jsou veřejné finance zcela pod kontrolou. Z dlouhodobého pohledu je ale vyrovnaná bilance nemyslitelná bez zásadních změn v systémech, které jsou ovlivněny stárnutím, tedy bez reformy penzijní a zdravotní. Stále se mluví jen o problémech důchodového systému, ale zdravotní systém má stejný problém.

* Vy věříte, že se radikální reformy podaří prosadit?

Dlouhodobě ano. A k tomu říkám, že při reformě obou systémů máme tři priority: více individuální spoluúčasti, více individuální spoluúčasti, více individuální spoluúčasti.

* Ano, to se bude stranám před volbami jistě skvěle vysvětlovat lidem.

To je samozřejmě mimořádně politicky populární věta. Žádná opozice na světě také neodolá pokušení do toho bušit. Jenomže jednou se to bude muset udělat. Je to, jako když vás bolí zub. Čím déle bude trvat, než půjdete k zubaři, tím víc vás to bude bolet. Je otázka náhody, jestli to padne na vládu takzvaně pravicovou, která dnes vládne u nás, nebo takzvaně levicovou, která třeba vládne v Maďarsku a tyto reformy dělá.

* Jenže přesně to už říkají politici i ekonomové asi pět let. A nic.

Ne, říká se to už asi patnáct let. A bude se to ještě třeba dalších patnáct let říkat, než se to udělá. Jen dnes jsme ale v situaci, kdy jsme schopni udělat reformy sociálně citlivě a přijatelně.

* Příští rok tedy od vás můžeme čekat návrh na větší spoluúčast u penzí a zdraví?

Z dílny ministra práce a sociálních věcí a mé musí vyjít návrhy, které budou stabilizovat sociální systémy a dají dnešním třicátníkům informace, jaký budou brát důchod, až jim bude pětašedesát. Zatím je na stole první etapa, která jen zpomaluje deficit na důchodovém účtu. A máme teze druhé etapy. Zdravotnictví je věcí ministra Julínka.

* Těžko se šetří výdaje, když si každý rok poslanci ve Sněmovně při projednávání rozpočtu část peněz vyzobají a posílají je jako dotace do svých regionů na hřiště či akvaparky. Vy jste vždycky tvrdil, že chcete omezit toto „porcování medvěda“. Takže: Bude letos medvěd?

Důležité je, na co to bude. Když si vezmu seznam medvěda, tak mě v 95 procentech neuráží. Rekonstrukce škol, hřišť, místních komunikací. Někdy tomu pracovně říkám program obnovy venkova vypracovaný Poslaneckou sněmovnou. Zbylých pět procent bývá problém. To jsou ty umělé trávníky, akvaparky či dotace občanským sdružením, která zjevně vznikla jen proto, aby mohla o ty dotace požádat.

* Letos si vláda vylepšovala příjmy poněkud utajeným prodejem akcií ČEZ. Kolik jste jich doposud prodali a s jakým výnosem?

Akcie ČEZ jsem prodal famózně. Na rozdíl od předpovědí. Vláda mi dala za úkol prodat sedm procent akcií. Tehdy to odpovídalo asi 34 miliardám korun, tedy kurzu asi 950 korun za akcii. To máme a prodali jsme jen něco málo přes čtyři procenta. Říkal jsem, že nechci prodat za méně než 1 250 korun za akcii. A mohu říct, že současná průměrná cena za akcii je 1 250,58 koruny, a na to jsem hrdý.

* To vypadá, jako byste mluvil spíš o vlastních dětech než o akciích.

Taky jsem si s nimi tak hrál. Výrazně jsem se osobně angažoval. Akcie prodávala Česká spořitelna, ale na pokyn ministerstva financí. Bylo to jen mezi třemi lidmi. Rozhodnutí se dělala v minutách, riziko úniku informací nebylo skoro žádné. Prodej a nákup akcií je tak trochu poker a mohu dokázat, že jsem ve prospěch státu obehrál privátní investory o 2,5 miliardy. Na to jsem mimořádně pyšný.

* Prozraďte, jak jste je obral?

Nemohu odpovídat dál, protože bych prozradil svoji strategii a ten prodej ještě neskončil. Prostě jsem schopen prokázat, že v těch 34 miliardách, které jsme získali, jsou 2,5 miliardy na úkor privátních investorů, kteří se těšili, že nás obehrají. Poprvé v historii jsme obehráli my je!

Zdroj: 20.9.2008, Mladá fronta DNES, rubrika SOBOTNÍ ROZHOVOR, autor: Lenka Petrášová, Jana Klímová