MF: Přepadové kontroly neděláme, podnikatele vždy předem upozorníme
Reakce Ústředního finančního a daňového ředitelství k nálezům Ústavního soudu o daňových kontrolách
1. Nález o zahájení daňové kontroly
Dne 18. listopadu 2008 vydal Ústavní soud nález, ve kterém se mimo jiné vyjádřil, že „použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená (byť i jen konkludentně) daň je nižší, než by měla být“.
Provedení daňové kontroly podle názoru Ústavního soudu tedy musí být odůvodněno existencí konkrétního podezření, přičemž existence takového podezření by měla být zachycena v protokolu o ústním jednání, jehož předmětem je zahájení daňové kontroly.
Váhu oslabuje nejednotnost soudců
Předně je třeba zdůraznit, že judikáty nejsou pramenem práva. Právní řád České republiky není založen na precedentálním principu, jako je tomu např. ve Velké Británii. Samozřejmě ustálená judikatura soudu takového významu, jakým Ústavní soud bezesporu je, bude veřejností i státní správou ctěna a dodržována, a to i s ohledem na praktickou stránku věci – minimalizovat náklady na soudní řízení.
V tomto konkrétním případě se však o ustálenosti nedá hovořit, neboť jde o judikát revoluční, jehož váha je navíc oslabena nejednotností soudců. Zatímco odůvodnění judikátu je velmi nepřesvědčivé a naprosto nevhodně srovnává daňové řízení s řízením trestním a zůstává v něm celá řada nezodpovězených otázek (co se rozumí „konkrétním podezřením“, jak je možné aplikovat ústavně zaručenou ochranu svobodné sféry jednotlivce na právnickou osobu apod.), odůvodnění odlišného stanoviska předsedkyně senátu JUDr. Janů je velmi výstižné a konkrétní.
Přepadovky nejsou
Nález Ústavního soudu je v médiích často prezentován jako konec přepadových kontrol. V této souvislosti považujeme za vhodné vysvětlit rozdíl mezi pojmy „namátková kontrola“ a „přepadová kontrola.“
První pojem vyjadřuje, jakým způsobem jsou sestavovány plány kontrol, kdy jsou k subjektům vybraným ke kontrole na základě některých ukazatelů (rizikové analýzy účetních výkazů, vyhledávací činnosti daňové správy, oznámení jiných státních orgánů atd.), přiřazeny rovněž subjekty náhodným výběrem. Tímto způsobem je udržována platební kázeň, neboť každý ví, „že na něj může dojít“.
Druhý pojem naproti tomu evokuje představu, jako by finanční úřad „vpadl“ k subjektu a okamžitě začal s kontrolou. Kdo byl někdy finančním úřadem kontrolován, potvrdí, že takto to v praxi skutečně nechodí.
Provedení daňové kontroly je daňovým subjektům s dostatečným předstihem oznámeno dopisem či telefonicky (s výjimkou tzv. nekontaktních daňových subjektů – zde se využívá předvolání) a je jim též sděleno, jaká daň, za jaké zdaňovací období bude podrobena kontrole tak, aby daňový subjekt mohl v dohodnutý den zajistit přítomnost oprávněné osoby (např. statutárního orgánu), a aby mohl požadované doklady připravit. A není rozhodující, zda byl subjekt zařazen do plánu kontroly z důvodu pochybnosti či namátkově.
Ke všem subjektům je přistupováno stejně. Do zahájení daňové kontroly má subjekt též možnost podat dodatečné daňové přiznání a korigovat tak přiznané příjmy a výnosy, pokud je mu známo, že daň není v dané chvíli přiznána, resp. vyměřena ve správné výši.
Namátková kontrola zcela běžná
Otázkou nyní zůstává, jak se k názoru Ústavního soudu postaví ostatní soudy. Partnerem pro daňovou správu jsou v tomto případě soudy správního soudnictví, zejména pak Nejvyšší správní soud, jejichž faktické dopady v podobě rušení rozhodnutí mohou mít v případě konstantní judikatury vliv rovněž na metodické vedení a budoucí postupy při správě daní. To, že nález ÚS zřejmě nebude správními soudy bezvýhradně přijat, svědčí i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 43/2008-60 z 19. února 2009.
Namátková daňová kontrola je zcela standardním nástrojem správy daní s nepostradatelnou preventivní funkcí, a je zcela běžná ve většině členských zemí IOTA (Evropská organizace daňových správ). Jejím zákazem bychom se přiblížili snad jedině Bělorusku, kde byly daňové kontroly (a to všechny, nejen ty namátkové) zakázány výnosem prezidenta republiky.
2. Nález o lhůtě pro vyměření daně
Dne 2. prosince 2008 vydal Ústavní soud nález, v kterém se mimo jiné vyjádřil k délce lhůt pro vyměření daně.
Česká daňová správa postupovala vždy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten se doposud přikláněl k názoru, že povinnost podat daňové přiznání nastane až po uplynutí zdaňovacího období, kdy je postaveno najisto, že daňový subjekt splnil zákonné podmínky pro vznik povinnosti podat daňové přiznání.
Konkrétně – u přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2005 se počátek běhu tříleté prekluzivní lhůty počítal od 31. prosince 2006. Konec lhůty pak nastal 31. prosince 2009 (pokud by nebyl před koncem lhůty učiněn úkon, na základě kterého by lhůta běžena znovu, např. zahájení daňové kontroly). Zkráceně je tento výklad označován jako „teorie 3+1“.
Podle názoru Ústavního soudu prezentovaném ve zmíněném prosincovém nálezu by se ve výše uvedeném případě počátek běhu tříleté prekluzivní lhůty počítal od 31. prosince 2005. Konec prekluzivní lhůty by pak nastal dne 31. prosince 2008 (pokud by nebyl před koncem lhůty učiněn úkon – viz výše). Zkráceně je tento výklad označován jako „teorie 3+0“.
Jedná se o dva možné výklady ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Ústavní soud zvolil výklad, který je podle jeho názoru ústavně konformní. Soudní praxe správních soudů se s největší pravděpodobností k uvedenému výkladu přikloní, o čemž svědčí např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze 4. a 25. února 2009.
Česká daňová správa neshledala možnost a ani nutnost bránit se aplikaci uvedeného nálezu Ústavního soudu do praxe.
Pravomocně skončené případy postaru
Rádi bychom ale v této souvislosti upozornili na nemožnost úspěšně uplatnit námitku – výklad v souladu s teorií 3+0 – v případech již pravomocně skončených. V této věci se jednoznačně vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyjádřil názor, že „změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba“.
Stejně tak nemohou být úspěšné případné žádosti o prominutí daně. Daň lze prominout jen z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Pojem „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů“ nelze zaměňovat se změnou výkladu daňových zákonů. Je nutno zdůraznit, že česká daňová správa nikdy nepostupovala svévolně a svůj postup vždy opírala o platný zákon. Při své práci je vedena maximální snahou chránit poctivé daňové poplatníky proti těm nepoctivým.
Zdroj: 27.4.2009, Právo, rubrika Firma, Autor: Jana Jarešová, ředitelka odboru Metodika správy daní, MF - Ústřední finanční a daňové ředitelství (Mezititulky Právo)