Ministr financí Janota: nemůžeme mít švédské výdaje a anglické daně

* Když by se hledal model sebevraha, považuji vás za vhodného kandidáta. Sestavovat návrh rozpočtu v době krize, kdy měsíc od měsíce se propadají příjmy, je třeba šetřit a současně je před dvěma volbami, kdy každá strana slibuje hory doly, vás jednoznačně nominuje. Co vám jako ministru financí dělá největší problém?

Za největší problém spíše považuji to, že obecně příliš vážně nebereme stav financí a že máme naprosto nevhodnou strukturu rozpočtu. Nebezpečná je i představa, že v době krize lze zvyšovat libovolně schodek rozpočtu. Proto říkám natvrdo – rozsah mandatorních výdajů, kam ale nepatří jen platy, ale všechny výdaje státu ze zákona, jako jsou různé sociální dávky a státní podpory, neodpovídá současným možnostem naší ekonomiky. Jsou nastaveny na 5–6procentním růstu ekonomiky, ne na propad. Teď to prostě nevychází. Vláda má dnes možnost ovlivňovat pouze 20 procent rozpočtových výdajů. Já mohu rozumně ušetřit pouze v této části, zbylé částky jsou mandatorní výdaje nebo výdaje jinak předem určené, o kterých se přímo nerozhoduje.

* Proč se o špatné struktuře rozpočtu nemluvilo dřív?

V minulosti byl ten problém překryt masivním plněním příjmů, ekonomika rostla, rostly i příjmy.

* Proč také někdo nepoloží otázku – měli jsme na to, při takové struktuře rozpočtu, který máme, abychom razantně snižovali daně, když jsme nebyli schopni stejně razantně snižovat výdaje?

Obrazně řečeno pozapomnělo se na to, že nemůžeme mít švédské výdaje a anglické daně. Dohromady jdou švédské vysoké daně a švédské vysoké výdaje, nebo anglické daně a nízké finanční prostředky na veřejný sektor. My jsme šli vlastní cestou, daně dolů, ale ve výdajích nic. Nebo naopak, výdaje leckdy stouply. V roce 2006 se veřejné výdaje zvýšily z roku na rok o 70 miliard,. To je ovšem cesta, která vede do pekel. Já jsem preferoval spíše nižší deficit a vyšší daně. Pokusy zredukovat výdaje samozřejmě byly, skončily ale špatně. Vezměte si příklad nemocenských dávek z reformního balíčku. Dnes se situace vrací zpátky. Je to citlivá oblast, ale já v rozpočtu neušetřím peníze ve výdajích malých kapitol, jako je statistický či kartografický úřad. Pokud budu potřebovat šetřit, musím začít u obrany, vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, školství, dopravy.

* Nestálo by za to v době zuřící krize například na rok dva zvýšit daně?

Pro část politického spektra je to nepopulární. Ale je myslím legitimní se bavit o dočasných krocích řešení dopadů krize i rozpočtu na obou stranách bilance. Naši sousedé v Německu také zvýšili DPH. Dnes je to komplikované tím, že v parlamentu nemá žádná strana jasnou majoritu, výsledky jednání jsou závislé na počtu přítomných poslanců či jednom hlasu či kam se kdo přidá. To je z hlediska ekonomiky problematické. Vláda nemá jednoznačnou pozici – to se týká celé řady předchozích vlád. Rozpočet je schvalován většinou jednoho hlasu, okolo jednání je celá řada ústupků, změn, podmínek.

* Při vší úctě, když se dnes lidi baví o rozpočtu, nemohou pominout, že jste se podílel na desítkách rozpočtů. Když dnes tak poukazujete na jeho složení, musíte počítat, že uslyšíte: a co tam tedy dělal?

S tím já počítám. Návrhy z mé strany, ale i ministrů financí byly často zcela odlišné, než co nakonec prošlo Sněmovnou. Ta si dělala, co chtěla. Potřebuje na porcování medvěda čtyři miliardy? Tak se škrtne položka u důchodů či sociálních dávek či u dluhové služby. Přitom se ví, že ty peníze tam nakonec budou scházet, že je to formální. Netvrdím, že medvěd neprofinancoval dobré věci, například školy. Ale je to na úkor něčeho jiného. Já ze současné situace nemám radost. Ono to ovlivnilo i mé rozhodnutí po skončení svého ministerského mandátu zkusit něco jiného.

* Bude letos „porcování medvěda“, tedy budou se opět rozdělovat miliardy na drobné akce většinou ve volebních obvodech poslanců?

Pro porcování medvěda nenavrhnu v rozpočtu ani korunu, protože prostě nejsou volné prostředky. Otázka je, co s tím nakonec udělá Sněmovna. Medvěd se možná narodí, jako ostatně každý rok.

* Řada politiků doporučuje v době krize se zadlužit a peníze investovat, stavět, oživit ekonomiku...

Míra zadlužení ale musí mít určitou hranici. Pokud ji překročíte, finanční trhy vás tvrdě potrestají. My nemůžeme automaticky jen tak připustit, že když je krize, bude automaticky velký deficit a budeme si půjčovat. Varovný je příklad Lotyšska, které tento týden chtělo emitovat dluhopisy, ale neuspělo, neprodaly se, nikdo je nechce koupit, nikdo tedy nechce půjčit. To nemůžeme podcenit. Řada zemí, a to i těch, které mají podstatně lepší ratingové ohodnocení než my, hospodaří s deficity. Potřebuje prodávat svoje dluhopisy a tak získávat na krytí schodku peníze. Budou dluhopisy nabízet na trhu, investoři si budou moci vybírat. Výnosová křivka půjde nahoru, bude převaha nabídky nad poptávkou a investoři půjdou spíše po jistotě. My zatím problém nemáme a za rozumných podmínek budeme schopni profinancovat náš schodek, se kterým počítáme letos kolem 150 miliard, příští rok kolem 170 miliard. Ovšem pokud tento schodek udržíme. A já to nepřipustím, aby se byť v krizi přesáhla rozumná míra.

* Česko si na podzim půjčí u občanů, kteří si budou moci kupovat státní dluhopisy?

Tím se skutečně vážně zabýváme a ve čtvrtém čtvrtletí bychom nabídli občanům možnost koupit si státní dluhopisy. Chci zdůraznit, že nabídka dluhopisů pro občana nesouvisí s krizí, touhle myšlenkou se zabýváme už od roku 1993. Tehdy existovala pouze materializovaná podoba dluhopisů. Zajištění distribuce, prodeje dluhopisů v papírové podobě v tehdejší době by představovalo velmi vysoké náklady. Nyní jsou k tomu dobré technické podmínky, ale samozřejmě se to také hodí, takže nabídka přichází. Proto se k tomuto kroku přistoupilo dnes, v době internetu. Je to standardní nástroj, jsme snad jedinou zemí v rámci EU, která neprodává svoje dluhopisy běžně svým občanům. Budou mít dematerializovanou podobu, takže žádné papírky. Chceme využít služeb Střediska cenných papírů, internetu, speciálního portálu.

* Jenže zájem o dluhopisy bude mít, vycházím ze zkušeností z povodňových dluhopisů, také starší generace. I proto, že očekává stoprocentně jištěné využití svých úspor. Neobáváte se, že internet může část – a přitom bonitních – klientů odradit?

Pro zájemce, kteří nebudou chtít využít internet, bude samozřejmě možnost využívat klasických přepážek na poštách, czech pointech atd. Budou to specializované emise, jejich rozsah se ještě upřesní. Dluhopisy bude možné kdykoli vyměnit zpět za hotové peníze. Teď pouze diskutujeme o tom, zda předčasný odkup má být spojen s určitým malusem (poplatkem), či nikoli. Já jsem pro malus, aby se předešlo spekulacím. Vydáním dluhopisů vytvoříme určitou konkurenci i pro banky. Jednak již zmíněným faktem, že stát garantuje peníze občanů stoprocentně, a jednak tím, že stát nemusí na prvním místě tvořit zisk, jen si pokryje nejnutnější náklady, nepotřebuje získat výhodnou marži.

* Poté, co jste zmínil, že je třeba zmrazit platy a sáhnout do mandatorních výdajů, kam patří i sociální dávky, jste se rozhodně nestal oblíbencem politiků i občanů...

Zejména v dané chvíli dvojích voleb se to politikům nehodí do jejich volební strategie. V dané chvíli rozhoduje strategie a taktika nad reálným chováním. Kdybych si mohl nechat splnit přání jako ministra financí, tak abychom jako vláda přispěli k tomu, že by se politici v období krize zamysleli, v jaké jsme situaci, a čistě technokraticky posoudili naše možnosti na straně příjmů a výdajů. Chci-li docílit toho, že zadlužování nebude narůstat, že obsluha dluhu nebude jako v současnosti přes padesát miliard a v dalších létech pak 62 až 84 miliard, musím přijmout opatření na stránce jak příjmů, tak výdajů. Otázka je, jaká bude politická vůle. Pokud se sníží výdaje, nemusí být zásah na stránce příjmů, kam patří zvýšení daní, tak masivní. Pokud vůle nebude, deficit bude muset držet při zemi zvyšování příjmů. Tato vláda má šanci připravit předlohy alespoň k diskusi. Jestli to politici vezmou, je to jiná věc.

* Když se na problém podívám z pozice člověka s příjmem deset tisíc, tak každá redukce sociálních dávek mne buď dostane do složité sociální situace, nebo mne dosti zradikalizuje.

Já to dobře vím, já to chápu, znám, jaké mají jednotliví lidé problémy. Jako ministr řeším problém jako celek, jak udržet zdravé finance, schopnost zdravého ekonomického rozvoje země.

* Ale hodně lidem jde na nervy, že když se hovoří o úsporách, každý se okamžitě zaměří na sociální dávky, hovoří se o zneužívání, černých pasažérech. Proč se podobně přísný metr neuplatní při debatách, kolik peněz potřebujeme pro vědu, výzkum, školství? Proč nikdo nezkoumá efektivnost vložených prostředků?

Mohu vás potěšit, premiér Jan Fischer bude vyžadovat audity, hodnocení konkrétních přínosů a efektů u těchto oblastí a investic. Vedle toho se začíná intenzivně pracovat na krocích, které zlevní provoz ministerstev, jako jsou společné nákupy pro resorty. Analýzy skutečně chybějí, ale chybí i odvaha u jednotlivých ministrů k takovým činům. Možná postrádají podporu u svých partajních šéfů. Každý vám řekne, že to není v pořádku, ale pak každý chce utrhnout co nejvíc.

* Občané si zvykli na určitý standard, a když se začne eventuálně škrtat v sociálních výdajích, podpoří extremistické politické postoje.

To je problém, ale jednou se bude muset řešit. Když to pro rok 2010 nebudeme řešit, tak to bude o rok či dva roky později a můj nástupce bude řešit deficit 250 miliard. Pořád se bude říkat: nemůžeme, protože...

* Já ale budu protestovat, když mi někdo něco bude brát!

Ten, kdo to dělá, by měl být schopen vysvětlit, proč to dělá. Ta schopnost politikům chybí. Ono se snáze zdůvodňuje snižování daní, protože všichni podnikatelé a úspěšní to podporují, jsou spokojeni. Ale pokud začnete ořezávat některé výdobytky z pohledu výdajů, bude to jiné. Část občanů i politiků bude tvrdě proti. Jde o to, najít míru. Když dělám úsporná opatření, nemohu to nechat jen na jedné části občanů. Nemohu například, kdybych řešil krizi rozpočtu, osekat mandatorní výdaje a nechat současně stropy pro sociální pojistné, které byly zavedeny v době robustního ekonomického růstu. Už jen z psychologického pohledu je třeba to vybalancovat.

* Proč se také nikdo pořádně nezabývá tím, že stavíme silnice dráže než jinde ve světě, i když tu nemáme žádné velehory, nemusíme překonávat gigantické vodní toky...

Všichni o tom mluví, všichni naznačují možnosti různých kartelových dohod, byť nikdo nikoho nechytil. Je třeba při analýze nákladů přitvrdit. Bylo by potřebné přehodnotit i současné projekty. Ministerstvo dopravy například argumentuje tím, že obce požadují různé odbočky, nadjezdy, podjezdy. Mimochodem málokde na světě najdete tak časté odbočky z dálnice jako u nás. To je náš nadstandard. Stavbaři tím zdůvodňují vysoké náklady. Technické parametry by proto možná potřebovaly přehodnotit, pak by se to promítlo i do ceny.

* Jak je třeba možné, že doprava naplánuje tolik nových staveb, když musí být jasné, že to další rok bude představovat enormní výdaje? Pak poklesnou příjmy a na problém je zaděláno.

Slyšel jsem názory, že je to výsledek lobbistických i politických tlaků. Je tam i reálný problém související například s výkupy pozemků. Celý proces projednávání je velmi složitý, stejně jako legislativa. Když razíte tunel, musíte například získat povolení všech soukromých majitelů pozemků nad tunelem. Takže se může stát, že razíte tunel a pak jeden majitel se vzepře a akce stojí. Tím se prodraží. Je třeba změnit i platné zákony. Využít poznatky, jaké mají v zahraničí například s veřejným zájmem, které jsou dosti nesmlouvavé. Tomu se i u nás ale leckdo brání.

*V době, kdy se všude bude muset škudlit, budí vášně zakázka státu až 115 miliard korun na tzv. úhradu ekologických škod. Pokud ji získá jedna firma, bude to zakázka nikoli století, ale tisíciletí.

Především nemám, i kdybych chtěl, právní sílu tento tendr zrušit. Takže mi zbývá jediné, snažit se, aby každý krok byl naprosto transparentní. Proto mi zájem médií vůbec nevadí, naopak. Je třeba o této zakázce diskutovat. Za této vlády se ale rozhodně o tendru nerozhodne.

* Co se stane, když prohrajeme nějakou arbitráž nebo se uzákoní církevní restituce?

Na církevní restituce patrně nedojde, to je složitá politická otázka a předmět zásadních a dlouhých jednání. Rozpočet nepočítá v žádném případě s rezervou v miliardách, kdyby došlo k arbitrážní prohře. Vláda by musela do parlamentu, zvýšit dluh. Rozpočet s tím prostě nepočítá.

* Zachránilo by situaci zapojení příjmů z privatizace?

Myslím si, že nikoliv. Už jen proto, že zde máme velké ekologické závazky, ty musíme řešit z příjmů privatizace. Pomíjím letiště Praha, kde se za této vlády neposuneme dál než do jakési analýzy. Prodej aerolinek, to už není o desítkách miliard, ale jednotkách miliard. Studna zdrojů vysychá. Využívat tyto prostředky na financování infrastruktury znamená, že jednou ekologické škody budeme platit ze státního rozpočtu.

* Může za současné situace nějaký politik prosazovat snížení daní a naopak zvýšení sociálních výdajů?

Za současné situace je to zhola nemožné. Pokud jsme to praktikovali v minulosti, a já myslím, že jsme to praktikovali permanentně, tak jsme dospěli do situace, že už takto nemůžeme pokračovat. Kromě valorizace důchodů nemohu navrhnout žádné navýšení dávek a příspěvků.

* Zcela reálně, tato vláda může připravit, co chce, ale jaký bude rozpočet na příští rok, kde se bude či nebude škrtat, rozhodne až vláda, která vzejde z říjnových voleb.

Samozřejmě. Ale výhodou této vlády je, že může pojmenovat problémy pravým jménem, navrhnout čistě technická, racionální řešení. Už to je dosti velký úkol i úspěch.

Zdroj: 6.6.2009, Právo, Rozhovor, autor: Jiří Vavroň