Daňová reforma očima ministra financí

Autor: Miroslav Kalousek, ministr financí.
Právo | 1.4.2011 | rubrika: Trhy & ekonomika | strana: 14 | autor: Miroslav Kalousek

Polemika

Sociolog Pavel Rusý požádal ve svém komentáři Vládní daňová reforma – viděno očima laika, který deník Právo zveřejnil 31. března, o vysvětlení návrhu daňové reformy. Velmi rád mu je poskytnu.

Především by se měl seznámit s prezentací, kterou nalezne například na webu ministerstva financí. Ačkoli Pavel Rusý zpochybňuje, že se sníží zdanění práce, výpočty uvedené v této prezentaci jej přesvědčivě vyvedou z omylu.

Z ekonomického hlediska nemá smysl rozlišovat mezi formálně rozdělenými odvody zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnance zajímá, co mu přijde na účet (čistá mzda), a zaměstnavatele zase celkové náklady práce (superhrubá mzda). To, co je mezi tím a jak je to v zákoně rozděleno, nemá žádnou ekonomickou relevanci a není možné tvrdit, že se přidává zaměstnavatelům na úkor zaměstnanců.

Mzda vzniká na trhu práce a je nesmysl se domnívat, že opatření formálně zaměřené na zaměstnavatele nebude mít vliv na zaměstnance a naopak. Koneckonců pouhým výpočtem se můžeme přesvědčit, že čistá mzda se drtivé většině zaměstnanců zvýší.
Sleva na dani, kterou si bude nově moci uplatnit každý zaměstnanec, má svou jasnou funkci. Zatímco nyní zaměstnanci bez daňově uznatelných benefitů dotují zaměstnance s benefity, nově se tato nespravedlnost odstraňuje. Kromě toho zohledňuje, že i zaměstnanci mají své výdaje na dosažení příjmů, třeba náklady na dojíždění do zaměstnání. Výše roční slevy na dani (3000 Kč) pak odpovídá dodatečnému výnosu ze zrušení zvýhodnění jednotlivých benefitů. Tento výnos vracíme zaměstnancům zpět právě ve formě slevy na dani.

Rusý se ptá, proč je tato sleva pro každého stejná. Rozumím, že sociolog nemá detailní informace o správě daní, takže je potřeba uvést následující: Nelze nakázat více než čtyřem miliónům zaměstnanců, aby si začali vést účetnictví, přesně evidovat své náklady, a vykazovat je finančním úřadům, které by je musely všechny kontrolovat. Takový systém by byl tak administrativně náročný, že by se stal naprosto nespravovatelným.

Protože je hlavním cílem reformy úspora administrativních nákladů na straně poplatníků i státu, navrhujeme odečíst si z daně jednotnou částku.

Škoda že se v komentáři Rusého nikde nedočteme o zvýšení daňového zvýhodnění na děti, včetně tzv. daňového bonusu. Pak by totiž nemohl napsat, že se „zvyšuje diskriminace rodin s dětmi“. V této souvislosti bych jej rád odkázal i na zajímavou studii OECD s názvem Taxing Wages, kde se může dočíst, že Česká republika podporuje rodiny s dětmi přes daňový systém téměř nejvíce v Evropě. A tato podpora se bude dále zvyšovat.

Co se týká rozdílu v odvodové zátěži živnostníků a zaměstnanců, v zásadě existují dvě cesty, jak lze situaci řešit. Na příjmové straně zvýšit odvody živnostníků a snížit odvody zaměstnanců. A na výdajové straně uzpůsobit dávky z veřejných rozpočtů skutečné odvodové zátěži.

Zvyšování daňové zátěže by způsobilo velký problém a existenční ohrožení drobných živnostníků, především řemeslníků, kteří mají vysoký poměr nákladů ke svým příjmům. Této skupině proto navrhuji výrazné snížení odvodové zátěže. Zároveň jednoznačně říkám, že nízké odvody se musí projevit ve snížených platbách ze systému sociálního zabezpečení. Pokud bude chtít živnostník důchod vyšší, je potřeba, aby si jej zajistil individuálně.

Na závěr uvádím, že nelze ze souboru opatření vytáhnout jen dva či tři parametry, ale musíme se na změnu daňového zatížení dívat komplexně. Potom se vyhneme mylnému hodnocení daňové reformy.