Je třeba se vyhnout dluhové pasti

Rozhovor s Ladislavem Minčičem, 1. náměstkem ministra financí.
Zdroj: leadersmagazine.cz | 2.2.2012 | Strana: 0 | Rubrika: Interview

Ladislav Minčič – je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty, Univerzity Karlovy v Praze v roce 1983 (RNDr.), Fakulty numerické matematiky a kybernetiky, Lomonosovy Moskevské státní univerzity v roce 1989 (CSc.) a Finanční akademie v Moskvě v roce 2005 (MBA). Od roku 1988-2002 pracoval na Ministerstvu Financí ČR. V letech 2003-2006 působil v Mezinárodní bance hospodářské spolupráce v Moskvě jako vedoucí arbitrážního oddělení a v letech 2006-2007 působil v Mezinárodní investiční bance v Moskvě jako ředitel pro strategické plánování a analýzy a od r. 2007 jako místopředseda představenstva. V srpnu 2010 byl Ladislav Minčič jmenován prvním náměstkem ministra financí.

Působil jste mnoho let v prostředí mezinárodních bank, co Vám tato zkušenost přinesla?

Po letitých zkušenostech ve sféře veřejných financí, kde jde schematicky řečeno o násilné odnímání soukromých prostředků (s tím jsem přišel do styku ve své „daňařské“ práci na ministerstvu financí) a jejich následné přerozdělení (s touto oblastí jsem se zase seznámil během svého dobrovolného angažmá v komunální politice), byla praxe v bankách novým, zcela zásadním zdrojem poznání. I když nešlo o klasické komerční peněžní ústavy, bylo nesporné jejich úsilí o rentabilitu a tvorbu zisku. Jsem přesvědčen, že pro každého výběrčího a přerozdělovače peněz je neocenitelné na vlastní kůži poznat, jak obtížně se v praxi peníze vydělávají. Také jsem se naučil pracovat v mezinárodním týmu. I to je zkušenost k nezaplacení.

V čem vidíte největší přínos nové daňové reformy, kterou současná vláda prosadila?

Největší přínos spatřuji v největším snížení administrativní zátěže od roku 1993, tj. od vzniku moderní daňové soustavy. Toto snížení konkrétně spočívá v tom, že jak správu daní, tak sociálního a zdravotního pojištění budou vykonávat finanční úřady. Podle zásady „jeden formulář, jedna platba, jedna kontrola“ pak místo tří přiznání bude podáváno jedno společné. Rovněž tak všechny tři typy odvodů budou placeny jednou platbou v jednotném termínu na jeden účet. Rovněž sociální a zdravotní pojistné placené zaměstnavatelem bude sjednoceno do podoby jednoho odvodu z úhrnu mezd. V případě kontroly bude kontrolu najednou provádět finanční úřad a nestane se, jako tomu doposud někdy bylo, že po kontrole z finančního úřadu přišla kontrola ze správy sociálního zabezpečení. Rovněž se sjednotí i procesní pravidla správy daní a pojistného, tj. budou platit stejné lhůty např. pro podání odvolání, stejná pravidla pro doručování písemností apod. Na druhou stranu je třeba připomenout, že zejména sjednocení plateb a dále souběžně probíhající příprava penzijní reformy přinese nutnost zasílání přiznání k pojistnému a dani z příjmů fyzických osob elektronicky a rovněž novou povinnost pro zaměstnavatele spočívající v každoměsíčním zasílání přehledu o jednotlivých zaměstnancích. Věřím však, že tyto obtíže budou akceptovatelnou cenou za výše zmíněné zjednodušení povinností plynoucích z daňových a pojistných zákonů.

Jaké fiskální nástroje má v případě další ekonomické recese vláda ČR k dispozici?

Rozpočtovou odpovědnost, střídmost na výdajové straně, spravedlivý a efektivní výběr daní.

Vidíte reálně, že se česká vláda dokáže do roku 2016 dopracovat k vyrovnanému státnímu rozpočtu, tak jak si naplánovala v programovém prohlášení, a pokud by  přistoupila k nové dohodě z evropského summitu?

Tak především budiž zdůrazněno, že rok 2016 je za horizontem časového mandátu dnešní vlády. Nicméně obecně věřím, že české vlády si s touto výzvou poradí. Jsem totiž přesvědčen, že se již stal všeobecně akceptovaným příměr, že tak jako nemůže po desetiletí existovat firma soustavně vykazující ztrátu, je i stejně neudržitelný stát s permanentně rostoucím veřejným dluhem.

Neznamená konsolidace veřejných rozpočtů jako hlavní priorita vlády za každou cenu neblahé a ne úplně nutné zpomalení naší ekonomiky?

Je sice pravda, že snižování vládních výdajů, popř. zvyšování daní, by za jinak stejných okolností bezprostředně vedlo k nižšímu ekonomickému výkonu, nicméně v ekonomii platí, že by se vždy měly porovnávat náklady a přínosy daného opatření, a to nejenom z krátkodobého hlediska. Náklady fiskální konsolidace v podobě nepříznivého dopadu do HDP jsou v současné situaci vyvažovány důvěrou finančních trhů, což se mj. odráží v nižších nákladech na obsluhu státního dluhu. Navíc nám současná zkušenost některých zemí eurozóny více než jasně připomíná, kam až ztráta důvěry finančních trhů může vést. Je pravdou, že pokud se chtějí tyto země  z dluhové pasti dostat ven, je silnější hospodářský růst tou nejlepší a nejméně bolestivou variantou. Žádnou z nabízejících se variant – drastické úsporné plány, restrukturalizace dluhu, „smazání“ dluhu silnou a nečekanou inflací – či kombinaci těchto možností, nelze bez výhrad označit za lepší řešení. Proto tím doporučovaným nástrojem, s nímž mimochodem pracuje také Evropská komise, je konsolidace, která co nejméně ohrožuje hospodářský růst. Doporučení jsou dobře známá: začít je třeba úsporami na výdajové straně, primárně by však rozhodně nemělo jít o škrty investic do infrastruktury, vzdělávání a výzkumu; na příjmové straně rozpočtů pak hlavně rozšiřovat daňový základ a činit opatření, která motivují k práci a investování, nikoliv ke spotřebě.

Jak se v této souvislosti díváte na návrh NERVU na zavedení tzv. „kredibilního fiskálního pravidla“, tzn. že v případě růstu HDP nad 4% by musely být zachovány přebytkové rozpočty?

S tím, že je potřebné  zavést „kredibilní fiskální pravidlo“ s NERVem velmi souhlasím. Otázkou ale je, jaké pravidlo by to mělo být. Než přijmeme konkrétní fiskální pravidlo, musíme se velmi pozorně podívat na jeho vlastnosti a zvážit, jaké důsledky bude mít jeho přijetí nejen na fiskální politiku, ale obecně na makroekonomickou stabilizaci. Pokud se z tohoto pohledu blíže podíváme na fiskální pravidlo navrhované NERVem, je toto deficitní pravidlo podle mého názoru procyklické, tedy v rozporu s potřebou proticyklické  fiskální politiky. Navíc by takovéto pravidlo nebylo konzistentní s fiskálními pravidly Paktu stability a růstu, které platí pro členské státy  EU. My na ministerstvu financí nyní pracujeme na návrhu numerického fiskálního pravidla, které by vedle toho, že by podporovalo proticyklickou fiskální politiku, zejména brzdilo další zadlužování státu a v delším horizontu zajišťovalo udržitelné veřejné finance.

Měla by se Česká republika připojit ke smlouvě o záchraně eura?

V současné době vláda definitivně nerozhodla. Obávám se, že rozhodujícím faktorem budou spíše zahraničně politické souvislosti než komplexní účetně finanční kalkulace a detailní právní rozbor. Chtěl bych v souvislosti s půjčkou MMF podotknout, že kalkulaci nelze zúžit, například, do jinak nesporného tvrzení, že je méně rizikové půjčit Mezinárodnímu měnovému fondu v roli zprostředkovatele než přímo úvěrovat předluženou členskou zemi eurozóny, anebo že je momentální úrokový výnos takové půjčky vyšší než alternativní, srovnatelně bezpečné zhodnocování devizových rezerv. Je totiž třeba se vyhnout půjčkové pasti – opakovaně bez náznaků zlepšení nalévat dlužníkovi přímo či nepřímo další prostředky s iracionální vírou, že příští tranše snad už konečně přinese kýženou odezvu. Dosavadní zkušenosti s praktickou aplikací smluv jsou varující, pokud jde o dodržování smluvních pravidel, respektive vynucování jejich plnění. I z tohoto pohledu je třeba zkoumat nová fiskální pravidla.

Česká vláda je jedna ze zemí, která jednoznačně řekla ne hlubší harmonizaci daňových systémů.V čem spočívají největší rizika harmonizace daňových soustav EU? Dovedete si tento proces vůbec někdy představit, bude na to Evropa v nejbližší budoucnosti připravena?

Tato otázka není tak jednoduchá. Zkraje poznamenám, že úplnou harmonizaci daňového systému na jistém území vnímám jako jeden z definičních znaků jedné svrchované státní moci vykonávané na tomto území. Nicméně třeba v oblasti daně z přidané hodnoty, spotřebních daní nebo cel bylo v EU, resp. EHS téměř úplné harmonizace dosaženo již před desetiletími. Je to logické z důvodů fungování jednotného trhu. Pro podniky, které obchodují v několika státech EU, nesmí daně představovat překážku tohoto obchodu, jak by tomu bylo, pokud by v EU existovalo 27 různých systémů DPH. Naproti tomu přímé daně podobně rozsáhlou harmonizaci nevyžadují. Jako hlavní riziko spatřuji to, že pokud bude o českých daních rozhodováno v Bruselu, může se stát, že některá rozhodnutí, možná i výhodná pro Evropu jako celek, budou pro ČR nevýhodná a poškodí nás.