Andrej Babiš: české zdravotnictví není dostatečně transparentní
Rozhovor s Andrejem Babišem, ministrem financí.
Zdroj: Tempus medicorum | Datum: 17.9.2015
* V rámci koalice jste největším kritikem ministra zdravotnictví Němečka. Můžete vysvětlit, co vám na jeho osobě či práci nejvíce vadí?
Myslím, že kritika vůči panu Němečkovi panuje i v ČSSD, jenom to její členové neříkají na rozdíl ode mne nahlas. Pan ministr se bohužel neodstřihl od temné minulosti českého zdravotnictví pod nadvládou Marka Šnajdra, kardinála Richelieu českého zdravotnictví, jak ho trefně označila studie Evropské komise z roku 2013, která se týkala korupce ve zdravotnictví. I z personálního obsazení Ministerstva zdravotnictví a jemu podřízených organizací je zřetelné, že vliv pana Šnajdra nadále trvá. Kromě toho je pan ministr Němeček například spojen s nákupem přístroje Cyberknife pro Fakultní nemocnici v Ostravě, jehož cena a okolnosti, za kterých byl pořízen, jsou stále prošetřovány policií.
Druhou otázkou je samotné působení ministra v resortu zdravotnictví. Ponechám stranou styl jeho chování. Pravdou však zůstává, že ministerstvo díky němu opustili mnozí odborníci, jako například bývalá hlavní sestra, ale i ředitelé odborů a další dlouholetí odborníci. Některé odbory jsou personálně vyprahlé a nefunkční. Příkladem je například odbor farmacie, kde se podle mých informací kromě jiného prakticky zastavila oblast správních řízení, respektive rozhodování o odvoláních v rámci stanovování cen a úhrad léčivých přípravků. To může mít samozřejmě velmi negativní důsledky.
Myslím, že odborná veřejnost je celkově velmi na rozpacích z působení pana ministra, který se řídí heslem „slibem nezarmoutíš“. Za rok a půl ve funkci však nepředložil žádný koncepční návrh, žádný návrh, který by řešil problémy českého zdravotnictví v dlouhodobé perspektivě a měl za cíl snižování nákladů, ekonomické zefektivnění poskytovaných zdravotních služeb či racionalizaci spotřeby zdravotní péče. Jeho jediným cílem je alokovat do systému co nejvíce finančních prostředků, bez tvorby potřebných rezerv a především bez strukturálních reforem.
* Pokud by došlo k výměně ministerstev a ANO by převzalo odpovědnost za vedení resortu zdravotnictví, jakých pět, podle vašeho názoru nejdůležitějších změn byste se snažili prosadit?
My o žádné výměně neuvažujeme, ČSSD má určitě lepší kandidáty, než je současný ministr. Ale čistě hypoteticky: v prvé řadě je podle mě nutné vytvořit dlouhodobou koncepci českého zdravotnictví. Koncepci dlouhodobé udržitelnosti financování zdravotnictví. Všichni víme, že čelíme hrozbě stárnutí populace. Jestliže dnes vychází jeden senior na 3,89 pracujících osob, sníží se podle odhadů tento počet v roce 2030 na 2,82 ekonomicky aktivních osob a v roce 2050 na 1,79. To je velmi vážný problém. Přitom věk dožití se neustále prodlužuje s tím, jak je medicína kvalitnější, tudíž stále více lidí bude využívat zdravotní péči.
Dále je podle mého názoru nutné připravit revizi systému každoročního dohodovacího řízení o nastavení úhrad zdravotní péče, který je nefunkční, neboť k dohodě mezi pojišťovnami a poskytovateli péče ve většině případů nedojde. Nakonec je to Ministerstvo zdravotnictví, které stanoví arbitrárně od stolu přes 90 % úhrad, často bez ohledu na ekonomickou realitu, tedy příjmovou stránku. Proces vytváření úhradové vyhlášky je navíc příkladem netransparentnosti a chaotičnosti, kdy například v posledních třech letech obsahovala vyhláška tři různé úhradové mechanismy. Tento systém je nesmírně komplikovaný a navíc zcela paralyzuje jakékoli dlouhodobé plánování hospodaření v českém zdravotnictví. Proto by měla být vyhláška postupně eliminována a těžištěm by měla být dohoda mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli péče. Podobným způsobem došlo ke zrušení úhradové vyhlášky například na Slovensku a nic se nestalo.
Dalším krokem by mělo být vytvoření nového jednotného zákona o zdravotních pojišťovnách, včetně změny struktury a odpovědnosti řídících orgánů pojišťoven. V tomto směru by bylo dobré zamyslet se rovněž nad vytvořením malého úřadu pro kontrolu zdravotních pojišťoven. Stejně jako Česká národní banka dohlíží na bankovní trh či Energetický regulační úřad na trh s energiemi, měly by být v podobném duchu kontrolovány i zdravotní pojišťovny, aby například nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování určitých poskytovatelů péče.
Je rovněž nutné revidovat Seznam výkonů, což je dlouhodobě neřešený problém. Musíme pracovat na elektronizaci zdravotnictví, která je nezbytným předpokladem pro zvýšení efektivity. Stále nám také chybí systém HTA, tedy vyhodnocování nákladové efektivity pro technologie, léky či zdravotnické prostředky. Dále bude nutné přikročit v souladu s doporučením OECD k revizi postavení praktických lékařů, kteří by měli být základním článkem zdravotnictví, v tomto směru se hovoří o konceptu tzv. gatekeepingu, který dobře funguje například v Nizozemsku a jeho zavedení nám doporučuje OECD i Evropská unie.
Nutných změn je řada, ovšem na závěr bych zmínil zavedení vyšší míry konkurence a motivace do českého zdravotnictví. Měla by probíhat soutěž jak v rámci zdravotních pojišťoven, tak poskytovatelů. Ti by zároveň měli být ekonomicky motivováni k zlepšování kvality a efektivity péče. Tedy ne, aby provedli na pacientovi co nejvíce výkonů, ale aby ho skutečně vyléčili. Na druhé straně pacienti mají být motivováni k racionálnímu využívání zdravotní péče a odpovědnosti za vlastní zdraví. V této souvislosti je možné uvažovat o zavedení systému bonusů a malusů.
* Sdělovací prostředky neustále opakují vaše teze, že se ve zdravotnictví krade. Je to asi zjednodušení, ale přesto: Můžete říci alespoň obecně, kde a kdo krade?
Ano, je to jisté zjednodušení, ale má svou podstatu v konkrétních číslech mezinárodních institucí. Ty říkají stejně jako já, že české zdravotnictví není dostatečně transparentní, což nahrává korupčnímu prostředí. Nejde o to jen zveřejnit smlouvy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli péče, ale je nutné také znát jejich ekonomickou podstatu, tedy ekonomická data. Tomu se všichni účastníci brání. Některé pojišťovny sice již nyní smlouvy zveřejňují, ale nezjistíte z nich vůbec nic. Přitom pokud jsem poctivý, vykazuji správně péči a dostávám zaplaceno to, co mám, tak přece není důvod cokoli utajovat. Ale především jde o nakládání s veřejnými prostředky v rámci systému veřejného zdravotního pojištění, takže je maximální transparentnost jak na straně poskytovatelů péče, tak na straně zdravotních pojišťoven zcela namístě.
Na Ministerstvu financí jsme před časem přišli s projektem Otevřená data, tedy portálem, kde je na jednom místě ukázáno vše, od smluv přes faktury i jednotkové ceny, za které na ministerstvu nakupujeme. Myslím, že zdravotnictví by přesně něco takového potřebovalo, abychom viděli, co, jak a za kolik je nakupováno. Ostatně i podle zprávy Evropské komise o korupci ve zdravotnictví z roku 2013 je právě oblast nákupů v České republice jedním z největších zdrojů korupčního jednání.
S tím je spojena i otázka takzvaných šedých bonusů, které poskytují dodavatelé zdravotnických prostředků i léků poskytovatelům péče. Přes proklamace VZP i Ministerstva zdravotnictví stále tento systém v praxi existuje. Nechci za každou cenu tvrdit, že jde ve všech případech o korupci, ovšem jednoznačně je to z právního hlediska na hraně, spíše za hranou. Po zkušenostech s Nemocnicí Na Homolce navíc podle mě nemůže už nikdo bezpečně tvrdit, že tyto bonusy proudí skutečně výhradně do zlepšení zdravotní péče. Především však jde o systémový problém, který je dlouhodobě neřešený. Řešením by samozřejmě bylo vytvořit systém nákupů, kde budou mezi sebou dodavatelé centrálně soutěžit, a to skutečně na cenu a nikoli na bonus.
V této souvislosti je rovněž zajímavé podívat se na jinou problematiku, která byla nedávno předmětem velkého zájmu, a to je otázka dobrovolné spoluúčasti pacientů. Šlo o návrh paní poslankyně Maxové, jehož cílem bylo zprůhlednit systém dobrovolných příplatků za ekonomicky náročnější péči. Podle současné legislativy nejsou takovéto platby přípustné. Není tedy možné zaplatit rozdíl mezi tím, co je hrazené ze zdravotního pojištění a dražší variantou. Přesto všichni vědí, že se to běžně děje, ovšem pokoutně, například prostřednictvím nejrůznějších nadací či darů. Právě takovýto systém vytváří velký prostor pro šedou ekonomiku a korupci. To je třeba co nejdříve změnit.
A samozřejmě existují další formy úniku peněz ze zdravotnictví, které jsou dány nedokonalým systémem, jako je například vykazování péče, která nebyla pacientovi poskytnuta, či obecně poskytování nadbytečné péče. V tomto směru je nutné pracovat především na zlepšování revizní činnosti pojišťoven, která není příliš funkční.
* Ministerstvo financí provedlo v loňském roce v některých nemocnicích audit, který prokázal chyby při čerpání evropských dotací a předražování nakupovaných přístrojů. Možná nemáme dostatek informací, ale neskončil tento případ tak nějak doztracena?
Určitě ne. Audit odhalil závažná pochybení v řádu několika set milionů korun u 14 z 20 auditovaných projektů a u sedmi nemocnic z celkových 16. Některé materiály si vyžádaly i orgány činné v trestním řízení. Výsledná korekce byla stanovena na 78,5 milionu korun, ovšem mnohem důležitější je, že díky provedenému auditu může Česká republika znovu čerpat finanční prostředky z Integrovaného operačního programu v oblasti zdravotnictví ve výši 3,3 miliardy korun.
* Celkové výdaje na zdravotnictví patří podle statistiky v ČR k nejnižším v Evropě jak v absolutních částkách, tak svým podílem na HDP, ale i v paritě kupní síly. Vy přesto opakovaně kritizujete plýtvání ve zdravotnictví. Můžete vysvětlit, jak, na kom a na čem byste chtěl ušetřit?
Nemyslím si, že je to tak, jak říkáte. Pokud se podíváme na podíl výdajů na zdravotnictví na hlavu a HDP na hlavu, je Česká republika se svými výdaji průměrná, tedy srovnatelná s vyspělými státy. Roční výdaje na zdravotnictví na jednoho obyvatele jsou u nás v porovnání s ostatními podobně vyspělými státy i vyšší. Problémem je příliš nízký podíl soukromých výdajů na zdravotnictví. V tomto směru jsme skutečně na chvostu Evropy.
Není to o tom, že by se mělo šetřit v tom směru, že do zdravotnictví půjde méně prostředků. Je jasné, že objem prostředků v systému veřejného zdravotního pojištění zůstane stále stejný, spíše se bude zvyšovat. Jde však o nakládání s těmito prostředky a jejich efektivní využití. A já jsem přesvědčen o tom, že zde jsou skutečně obrovské rezervy ve výdajové části, které by se daly využít například na zvyšování platů či léčbu závažných onemocnění. Vždyť i šéfka Světové zdravotnické organizace Margaret Chanová před několika týdny prohlásila v Praze i na adresu pana ministra Němečka, že má omezit plýtvání, přičemž rezervy systému na straně nákladů jsou podle ní přinejmenším 30%. S tím zcela souhlasím. Ostatně i ve zprávě Evropské komise k programu reforem České republiky na rok 2015 je jednoznačně zmíněno, že lékařské výkony se ne vždy provádějí nákladově efektivním způsobem.
Pokud bych měl říci pouze pár příkladů, kde vidím rezervy, jde o tolik diskutovanou oblast nákupů nebo duplicitní či nedůvodná vyšetření, tedy o nadbytečnou péči, kde unikají obrovské peníze. Jedním z příkladů je ponechávání pacienta na lůžku déle, než je nutné. Samozřejmě je to o schopnosti managementu nemocnice a nastavení vnitřních procesů.
Další oblastí, kde by se dalo šetřit, je podle odborníků chirurgická péče a rozšíření konceptu tzv. jednodenní chirurgie. Je s podivem, že ve vyspělých zahraničních státech toto velmi dobře funguje, ovšem u nás jde spíše o jednotky procent takovýchto zákroků. Přitom rozšíření jednodenní chirurgie podporuje i Česká chirurgická společnost.
Jedna z cest, jak zvýšit efektivitu, vede přes pravidelný benchmarking nemocnic a jejich nákladů, resp. dalších ukazatelů, které mají vliv na nákladovou efektivitu. Na Ministerstvu financí na takovémto projektu pracujeme a plánujeme spolupracovat i s Ministerstvem zdravotnictví.
* Podle svého programového prohlášení měla vláda v letošním roce předložit zákon o veřejných neziskových nemocnicích. Můžete nám vysvětlit, proč se tak dosud nestalo?
To je spíš otázka na pana ministra Němečka, jehož resort je za tento právní předpis zodpovědný. Zatím jsme viděli pouze neoficiální teze zákona, ovšem do této doby neproběhlo ani meziresortní připomínkové řízení. Osobně si ale nejsem úplně jistý smyslem daného zákona. Nemám nic proti neziskovému charakteru zdravotnických zařízení, ovšem to je možné ošetřit i podle současné legislativy. Navíc některé návrhy, které se objevily v médiích, jsou poněkud zarážející a je otázka, zda vůbec v současném systému proveditelné. Příkladem je kontraktační povinnost, tedy povinnost zdravotních pojišťoven uzavřít smlouvy s poskytovateli péče, kteří přejdou na formu neziskové organizace. Jsem obezřetný i k navrhované formě správy neziskových nemocnic či daňovým úlevám. Naopak jsem neviděl, že by byly v návrhu uvedeny nějaké motivační prvky ke zvýšení efektivity poskytovaných zdravotních služeb či zlepšování hospodářského výsledku. Upřímně příliš nerozumím tomu, čeho se chce touto právní normou docílit. Ale v současné době skutečně musíme vyčkat na paragrafové znění, které Ministerstvo zdravotnictví předloží.
* Ve svém programovém prohlášení se vláda zavázala rovněž důsledně oddělit vlastnictví zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven a zamezit jejich vzájemnému ovládání nebo ovládání třetí osobou. V této souvislosti je nejčastěji zmiňován pan Chrenek se svým holdingem Agel a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Považujete toto za příklad nevhodného propojení zdravotnických zařízení s pojišťovnou? Pokud ano, co s tím uděláte?
Ano, zcela souhlasím, že propojení zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení je problém a právě vámi uváděný příklad společnosti Agel je velmi přiléhavý. Vzhledem k historii České průmyslové zdravotní pojišťovny je skutečně namístě být maximálně obezřetný, neboť reálně hrozí, že tato pojišťovna bude neodůvodněně zvýhodňovat právě zdravotnická zařízení ze skupiny Agel. Prvním krokem je nutnost maximální transparentnosti. Opět jde o zveřejnění smluv, ale i jejich ekonomické podstaty, tedy reálných úhrad péče. Je zkrátka nutné zveřejnit data. Takovouto veřejnou kontrolu považuji za mimořádně důležitou a v zásadě nejefektivnější. Bohužel jak ČPZP, tak ostatní zaměstnanecké zdravotní pojišťovny se stabilně brání zveřejňování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ač je i podle rozhodnutí soudů zřejmé, že pod tento zákon spadají. I proto je nutné připravit nový zákon o zdravotních pojišťovnách, který jasně určí, že všechny zdravotní pojišťovny mají stejný charakter, tedy hospodaří s veřejnými zdravotnickými prostředky, a tudíž jsou povinny informace zveřejňovat a poskytovat. Druhou otázkou je kontinuální kontrola pojišťoven, která má být nyní vykonávána skrze správní a dozorčí rady, ovšem mám pochybnosti o tom, jak je tento systém funkční.
K této otázce je rovněž třeba poznamenat, že problémem rovněž v minulosti byly divoké fúze zdravotních pojišťoven, které často odpovídaly spíše násilnému převzetí a neměly ekonomické odůvodnění. V nedávné době jsme byli svědky podobného pokusu v případě ČPZP a RBP. Jsem rád, že se před nedávnem v Poslanecké sněmovně přes odpor pana ministra Němečka podařilo do novely zákona o zaměstnaneckých zdravotních pojišťovnách prosadit zpřísnění podmínek fúze.
* Jste úspěšným podnikatelem a jedním z nejbohatších občanů České republiky. Je známo, že začínáte podnikat rovněž ve zdravotnictví. Plánujete vedle nákupu center asistované reprodukce ještě další podnikatelské aktivity ve zdravotnictví? Pokud ano, jaké?
Tato informace není přesná. Do center asistované reprodukce začal investovat fond Hartenberg, kam jsem vložil peníze, ovšem nejsem jediným subjektem, který má ve fondu podíl, a rozhodně to není tak, že bych fond řídil a rozhodoval o tom, kam konkrétně budou peníze investovány. Tuto práci zastává velmi dobře management fondu, mě zajímají pouze výsledky. Rozhodnutí investovat právě do oblasti center asistované reprodukce považuji za správné a logické. Pokud jde o budoucnost, tak nepředpokládám, že budou v České republice učiněny další významnější akvizice v segmentu zdravotnictví.
* Nebojíte se, že vaše kritika ministra Němečka může vyznívat jako snaha o získání většího vlivu v resortu, v němž vy sám podnikáte?
Nebojím, protože pro takovéto obavy není jakýkoli racionální důvod. Investice do úzkého segmentu zdravotnictví, jakým asistovaná reprodukce bezesporu je, v žádném případě nesouvisí s mým zájmem o zdravotnictví jako celek. Ten je veden pouze snahou o zlepšení poměrů v českém zdravotnictví a ekonomické zefektivnění. Vždyť jde o hospodaření s veřejnými prostředky a samotné Ministerstvo financí systém každý rok dotuje platbou za státní pojištěnce, která jde z peněz daňových poplatníků. Letos tato platba dosáhne více než 60 miliard korun. Myslím, že je tedy zcela namístě, že se o zdravotnictví zajímáme. Již od mého nástupu do funkce ministra financí se na mě začali masivně obracet lidé působící v různých segmentech zdravotnictví, kteří si stěžovali na jeho fungování, jeho netransparentnost, špatný systém financování, neefektivitu i korupci. To je důvod, proč se zajímám o zdravotnictví a občas kritizuji ministra Němečka.
Jen pro představu mohu říci, že objem prostředků, které získávají zdravotnická zařízení ve vlastnictví fondu Hartenberg z veřejného zdravotního pojištění, činí 0,45 %. Navíc je nutné zdůraznit, že v oblasti asistované reprodukce dostává každý poskytovatel stejnou úhradu, konkrétně 26 tisíc korun za jednoho pacienta, jde tedy o velmi transparentní systém.
* Nedostatek lékařů v České republice se prohlubuje, pracující lékaři stárnou. Pacienti jsou nuceni na plánovaná vyšetření čekat stále déle a v některých regionech je již dnes téměř nemožné sehnat praktického lékaře nebo pediatra. Co s tím?
Nevím, zda je situace skutečně tak špatná. Pokud se podíváme na srovnání s ostatními evropskými státy, zjistíme, že v České republice je nadprůměrný počet praktikujících lékařů v přepočtu na obyvatele, konkrétně v roce 2012 šlo o 3,7 lékaře na 1000 obyvatel. Přitom mezi roky 2000 a 2012 došlo k nárůstu praktikujících lékařů o 9 %. Je rovněž otázkou, zda odchod lékařů v počtech kolem 200 osob ročně může mít zásadní vliv na poskytování zdravotní péče. V roce 2012 připadalo podle statistik na jednoho lékaře 272,3 obyvatele ČR, přičemž v roce 2013 to bylo 271,1 obyvatele, a to reálně odešlo do zahraničí 200 lékařů a potenciálně dalších 360 lékařů. Tím samozřejmě v žádném případě nechci celou situaci bagatelizovat. Potřebujeme, aby u nás zůstali kvalitní lékaři a neodcházeli do zahraničí. Ovšem myslím, že to není pouze o platech, ale i o prostředí, ve kterém působí, vzdělávání a dalších aspektech, kterými bychom mohli zahraničí konkurovat. U platů jsou naše možnosti konkurence, například Německu, objektivně horší. Pokud jde o praktické lékaře, zde je myslím velký dluh. Podle mého názoru by se na tento segment lékařů měla soustředit mnohem větší pozornost.
* Původně jste odmítal jakékoli zvýšení platby za státní pojištěnce. Nakonec jste souhlasil se zvýšením platby státu o 25 Kč, tedy zhruba o 90 centů na osobu za měsíc. Myslíte si, že to zdravotnictví pomůže?
To nedokážu říct, pravdou je, že původně jsem nechtěl vůbec navyšovat platby za státní pojištěnce. Výsledná částka je kompromisem. Hlavním důvodem, který pan ministr Němeček uváděl, bylo zvýšení platů lékařům, zdravotním sestrám, ošetřovatelům či dalším pracovníkům ve zdravotnictví. Ovšem jsem přesvědčen, že řádným a efektivním hospodařením je možné zvýšení platů dosáhnout i bez potřeby valorizace, zejména v současné době, kdy zaznamenáváme ekonomický růst, snižování nezaměstnanosti, a tím pádem i vyšší výběr pojistného. Navíc i inflace je na velmi nízké úrovni. Pokud budeme hovořit konkrétně, tak v letech 2014, 2015 a 2016 přiteče do systému z titulu vyšších odvodů ze zdravotního pojištění a plateb za státní pojištěnce navíc celkem 27,8 miliardy korun. To je podle mého názoru dost peněz na to, aby mohlo dojít ke zvýšení platů.
Je třeba si uvědomit, že platba za státní pojištěnce je v zásadě dotace systému. Rozhodně neslouží k tomu, aby pokryla náklady na péči o státní pojištěnce. Nebráním se debatě o zavedení systému valorizace přímo do zákona, ovšem měla by fungovat anticyklicky. Tedy být snižována v době ekonomického růstu, jako zažíváme v současnosti, a naopak zvyšována v období ekonomického poklesu.
* Jak si představujete, že vláda zajistí, aby tyto peníze skutečně dostali lékaři a zdravotnický personál?
Ministr Němeček slíbil, že to bude zakotveno přímo v úhradové vyhlášce pro rok 2016. Nevím přesně, jak to chce učinit, neboť podobný příslib od něj jsme slyšeli již pro tento rok, ovšem realita je taková, že ve většině lůžkových zařízení tomu tak zdaleka není. Podle vyjádření Asociace českých a moravských nemocnic nedošlo v tomto roce k avizovanému navýšení platů u více než 60 % lůžkových zařízení akutní a následné péče. Zbývá tedy pouze věřit, že v příštím roce bude situace pozitivnější.
* A co soukromí lékaři? O těch z vlády nehovoří nikdo. Nemají také oni právo, aby po letech stagnace vzrostly příjmy jejich ambulancí?
Ano, souhlasím, že Ministerstvo zdravotnictví věnuje příliš velkou pozornost pouze jednomu segmentu zdravotnictví, tedy lůžkové péči, a ostatní segmenty opomíjí. To není správné ani spravedlivé. Na druhou stranu je nutné analyzovat, kolik například ambulantních specialistů skutečně potřebujeme. Podle statistik má Česká republika druhý nejvyšší počet ambulantních specialistů ze zemí OECD. Je to ale zejména věcí zdravotních pojišťoven, aby síť správně regulovaly.
* Nepřipadá vám divné, že stát platí zdravotním pojišťovnám za děti, důchodce a nezaměstnané méně, než kolik si musejí platit osoby, které nemají žádný zdanitelný příjem?
Srovnání s osobami bez zdanitelných příjmů postrádá logiku, stejně jako porovnávání nákladů na léčbu pojištěnců v různých kategoriích. Velká část státních pojištěnců byla v minulosti zaměstnanci či OSVČ a platila vyšší pojistné. Bylo by tedy správné snížit zaměstnancům odvody na zdravotní pojištění, protože aktuálně čerpají nižší náklady? Myslím, že ne. Navíc platba za státní pojištěnce má z ekonomického pohledu charakter dotace, nikoli pojistného.
* Považujete za spravedlivé, že některé skupiny obyvatel, například živnostníci, mohou platit nižší pojistné než zaměstnanci? Proč mají OSVČ poloviční vyměřovací základ? Neměl by stát drobné podnikatele podporovat jinak než na úkor zdravotnictví?
Tato věc není úplně tak jednoznačná, jak říkáte. Z nedávno uveřejněné analýzy Asociace malých a středních podniků a živnostníků vyplývá, že OSVČ sice platí v průměru méně než zaměstnanec, pokud bychom ale nezapočítali, co za zaměstnance platí zaměstnavatel, a brali bychom do úvahy pouze čistý odvod zaměstnance, pak platí živnostník o 44 % více než zaměstnanec. Spousta živnostníků si navíc nemůže dovolit být nemocná, protože by přišla o zakázky. To ostatně vyplývá i z analýzy dat VZP, které živnostníci zaplatili na pojistném zhruba dvakrát více, než ze systému čerpali.
Souhlasím, že je nutné se tímto problémem zabývat, ale musíme si rovněž uvědomit, že živnostníky čeká v dohledné době mnoho změn, jako například zapojení se do systému elektronické evidence tržeb či odevzdávání kontrolního hlášení. Proto si nemyslím, že je vhodné nyní živnostníky zatěžovat zvýšením pojistného. Bude to ovšem předmětem dalších analýz a finální rozhodnutí musí padnout v rámci koalice.
* V porovnání s většinou vyspělých států je u nás příliš nízký podíl soukromých výdajů na zdravotní péči. Budete prosazovat v této souvislosti nějaké změny? Pokud ano, pak jaké?
Ano, souhlasím, že soukromé výdaje na zdravotnictví jsou v České republice podprůměrné, pokud je porovnáme s ostatními státy Evropské unie. V roce 2012 šlo konkrétně o 16 %, a to ještě tehdy fungovaly regulační poplatky. Dnes bude tedy podíl ještě nižší. Kupříkladu na Slovensku tvořily soukromé výdaje za stejné období 30,3 %, podobně v Polsku. To je samozřejmě problém. Myslím, že z hlediska dlouhodobé udržitelnosti financování českého zdravotnictví není možné, aby veřejné výdaje činily tak vysoký podíl na celkových výdajích systému, které se navíc stále zvyšují. Při vědomí stárnutí populace a zvyšování finanční náročnosti léčby to do budoucna skutečně není udržitelné. Je nezbytné nastavit vícezdrojové financování zdravotnictví s tím, že soukromé výdaje by měly být posíleny. Samozřejmě je nutné zvažovat právní hledisko tak, abychom se nedostali do rozporu s ústavou. Ovšem i Ústavní soud ve svých nálezech podpořil možnost přímé úhrady za zdravotní služby, pouze je nutné zachovat přiměřenost a ochranu sociálně slabých skupin obyvatel.
Myslím, že naprostý základ je v tomto směru legalizace dobrovolné spoluúčasti tak, jak před časem navrhovalo naše hnutí, abychom v tomto směru eliminovali šedou ekonomiku ve zdravotnictví. Dovedu si představit i mírnou spoluúčast v případě nějakých banálních výkonů. Rovněž je myslím nutné se zabývat otázkou obnovení alespoň některých regulačních poplatků. Z dat zdravotních pojišťoven vyplývá, že poplatky měly regulační charakter, neboť po jejich zrušení došlo k nárůstu čerpané péče prakticky ve všech segmentech, například v oblasti následné péče jde až o desítky procent. To má samozřejmě neblahé důsledky na navýšení výdajů veřejného zdravotního pojištění. Sekundárně jsme zrušením poplatků eliminovali alespoň jeden prvek motivace využívat zdravotní péči racionálně. Pokud zároveň vezmeme v úvahu to, že výpadek poplatků je stejně poskytovatelům plně kompenzován ze systému veřejného zdravotního pojištění, je možné označit zrušení poplatků za veskrze negativní krok. V poslední době se rovněž diskutuje nutnost regulace zneužívání rychlé záchranné služby.
Otázkou, která také souvisí s posílením soukromých zdrojů ve zdravotnictví, je zavedení dobrovolného soukromého připojištění. Myslím, že takovýto krok je nezbytný a vedl by i k posílení konkurence mezi zdravotními pojišťovnami.
* Stát šetřit musí, to máte pravdu, avšak státní rozpočet má vedle výdajové také příjmovou stránku. Jak hodláte zvýšit jeho příjmy? Nebylo by namístě zvýšení daní velkým firmám a zavedení tzv. sektorových daní? Souhlasíte s názorem, že firmy s nejasnou vlastnickou strukturou či se sídlem v tzv. daňových rájích by neměly mít právo ucházet se o veřejné zakázky?
Ano, souhlasím, že je nutné se zabývat i příjmovou stránkou, ovšem cestou není navyšovat daně velkým firmám, zavést sektorovou daň či jakkoli zásadně měnit daňový systém v této fázi. Naší prioritou na Ministerstvu financí je nyní boj s daňovými úniky. V tomto volebním období se zaměřujeme na zásadní zvýšení výkonnosti finanční správy a zlepšení výběru daní. Zavádíme řadu masivních opatření a nových konceptů, elektronickou evidenci tržeb, kontrolní hlášení, prokazování původu majetku, která budou mít na efektivitu výběru daní zásadní vliv. Tyto kroky budou znamenat změnu prostředí, s níž bude spojena určitá nezbytná administrativní zátěž daňových subjektů. Na druhé straně by měly vést ke zvýšení výběrů daní a také k vymýcení šedé ekonomiky a nastavení férového podnikatelského prostředí. Jakékoli další koncepční změny, které by se rovněž neobešly bez dodatečné zátěže, musejí být odůvodněné a spojené s podstatným zlepšením fungování systému. Nemá smysl činit pouze formální a izolované kroky. Je třeba nejprve podrobně analyzovat dopad nově zaváděných nástrojů a teprve potom reformovat daňový systém v nezbytně nutném rozsahu.
Pokud jde o otázku transparentnosti vlastnické struktury uchazečů o veřejnou zakázku, zde jednoznačně souhlasím. Ten, kdo chce obchodovat se státem, by měl zveřejnit svou vlastnickou strukturu až na úroveň konečného vlastníka. Aktuálně je připravován zákon o veřejných zakázkách, takže doufám, že se do něj tento princip podaří začlenit.
* Na závěr trochu z jiného soudku a prosíme jednoznačné odpovědi. Jste pro zavedení eura? Pokud ano, pak kdy? Jaký je podle vás reálný kurz koruny vůči euru?
Zavedení eura má jak své výhody, tak nevýhody, o kterých by se mělo veřejně diskutovat. V současné době jsem však zásadně proti zavedení společné měny, a to především kvůli Řecku, které stále zůstává členem eurozóny. Tato země neměla do eurozóny nikdy vstoupit. Tím, že se někteří evropští politici stále snaží za každou cenu Řecko držet nad vodou, pouze prohlubují nestabilitu a uměle odsouvají problém do budoucna.
Jsem přesvědčen o tom, že zavedení eura by pro nás bylo v současné době nevýhodné a drahé. Není to tedy rozhodně téma pro tuto vládu. Bez ohledu na současnou situaci s Řeckem si však myslím, že vstup do eurozóny je natolik zásadní otázka, že by ji měli rozhodnout občané v referendu.