Veřejný rejstřík skutečných vlastníků, který je efektivní a ústavně konformní, podporujeme
Má být rejstřík skutečných vlastníků firem otevřen široké veřejnosti? Evropská komise, Evropský parlament, politické špičky i nevládní organizace jednoznačně souhlasí, povzbuzují k co nejrychlejšímu přijetí příslušných zákonů a argumentují, že jde o jeden z nejúčinnějších nástrojů proti praní špinavých peněz, financování terorismu a korupci. Evropská komise znovu navrhuje novelizovat směrnici o praní špinavých peněz (tzv. 5. AMLD) a zavést povinně veřejný rejstřík skutečných vlastníků právnických osob a trustů. Dosavadní směrnice (4. AMLD), jejíž implementace ve většině států v současné době teprve probíhá, přitom stanovila povinnost zřídit rejstřík přístupný oprávněným orgánům, povinným osobám a osobám, které prokáží oprávněný zájem.
S ohledem na naléhavost problému praní špinavých peněz, s nímž velmi často souvisí i vážné daňové úniky a financování terorismu, je Ministerstvo financí myšlence veřejného rejstříku otevřeno. Je tomu tak nejen ve vztahu k 5. AMLD, ale bylo tomu tak již v době, kdy legislativa EU veřejnost rejstříků upravovala pouze jako dobrovolný prvek. Transparentnost patří mezi naše nejvyšší priority. Experti na trestní a ústavní právo, ale i sociologové a psychologové však varují, že úplné otevření rejstříku má svoji cenu a namítají, že jeho efektivitu skutečnost, že je veřejný, rozhodně nezvyšuje. Někteří dokonce jdou tak daleko, že veřejný rejstřík skutečných vlastníků označují za neslučitelný se stávajícím ústavním pořádkem ČR. Na hranici mezi politickou poptávkou po veřejnosti rejstříku a ústavními principy pro ochranu osobnosti a osobních dat se nedávno ocitl a nedokázal ji překročit ani francouzský ústavní soud, a to přestože Francie patří mezi největší podporovatele veřejného rejstříku a jako jeden z mála členských států EU jej již dobrovolně zřídila.
Přes to všechno je Ministerstvo financí připraveno veřejný rejstřík podpořit. První místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš v tomto týdnu znovu jednal s komisařkou pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví Věrou Jourovou a uzavřeli, že transparentnost v korporátní oblasti musí zůstat jednoznačnou prioritou. “Evidentně se jedná o složitou právní otázku, ale financování terorismu a praní špinavých peněz jsou natolik vážné problémy, že k jejich vymýcení musíme použít všechny dostupné nástroje. Přeje-li si občanská společnost do tohoto boje se zapojit, musíme jí to umožnit. Já i můj tým uděláme vše proto, abychom související rizika uspokojivě vyřešili”, uvedl k problému ministr Babiš.
Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti je v této souvislosti některými neziskovými subjekty napadáno a ostře kritizováno v médiích, že veřejný rejstřík nechce. To není pravda. Ministerstvo financí jen pečlivě zvažuje všechna rizika, která jsou s veřejností rejstříku spojena a hledá vyvážené řešení, které je bude minimalizovat. Veřejný rejstřík musí být ústavně konformní a funkční, musí být přijat v takové podobě, aby jej bylo možné vytvořit a řádně provozovat.
Podívejme se podrobněji na to, s jakými riziky musíme pracovat a na jaké otázky musíme umět odpovědět v souvislosti s přijetím veřejného rejstříku skutečných vlastníků.
Jsou informace v rejstříku vlastníků citlivé a ohrožuje jejich otevření široké veřejnosti práva na ochranu osobnosti, případně naráží na další právní limity?
Veřejný přístup do rejstříku skutečných majitelů představuje dle názoru mnohých expertů na ústavní právo mohutný zásah do ochrany osobních údajů a ústavně zaručené ochrany soukromí. Rejstřík skutečných vlastníků tak, jak vypadá dnes, v plném rozsahu veřejnosti otevřít nelze. Není to lež ani radikální názor, jen prostý důsledek respektování ústavního pořádku a mezinárodních úmluv o lidských právech. Je nesporné, že rozsah informací, které budou ve veřejném rejstříku dostupné všem, bude vždy nesrovnatelně menší než veškeré informace v rejstříku obsažené a využívané oprávněnými orgány při jejich práci. Zatímco oprávněné orgány mají povinnost s informace z rejstříku nakládat tak, aby práva majitelů zapsaných v rejstříku zůstala nedotčena, veřejnost žádnou takovou povinnost nemá. Přejeme-li si tedy rejstřík skutečných majitelů široké veřejnosti otevřít, nestačí pouze překlopit stávající neveřejný na veřejný, jak naznačovaly některé pokusy v Parlamentu, ale je nezbytné správně vyladit celé legislativní řešení.
Rovněž se zde velmi často objevují argumenty, poukazující na možné poškození společností ve vztahu k jejich konkurenci, když společnost nechce vyjevit svým konkurentům svou strukturu a oslabit tak případně svou pozici v rámci obchodních vztahů. Přitom samozřejmě nemusí chtít dané informace zatajovat, jen pro ni není výhodné, veškeré informace veřejně šířit. V tomto ohledu je zásadní i to, že nejen veřejnost, ale ani existence podobných rejstříků není obvyklým standardem, podíváme-li se za hranice EU. Obzvláště problematická je v tomto směru rezervovaná pozice USA.
Jsou informace o tom, kdo je majitelem společností, relevantní pro širokou veřejnost, a jak s nimi vlastně veřejnost naloží?
Veřejnost nemá žádné pravomoci k vyšetřování trestných činů nebo prověřování, zda vlastníci společností splnili své povinnosti vůči státu. Všechny orgány a osoby, které jsou v tomto směru oprávněné, již do rejstříku přístup mají. Zásadní otázkou tedy je, jak vlastně veřejnost může a bude s dostupnými informacemi nakládat, a jak se tím zlepší situace ohledně řešení závažné související kriminality. Je-li činnost a efektivita oprávněných orgánů nedostatečná nebo neuspokojivá, může veřejnost hrát určitou dohlížecí roli, vždy však přísně neformální. Kromě toho žádný rejstřík skutečných vlastníků neodstraní protiprávní zakrývání skutečných vlastníků. Jedním z neblahých důsledků veřejnosti rejstříku může být i zvýšená snaha poctivých podnikatelů, kteří jen netouží po všeobecné publicitě nikoliv však z protiprávních důvodů, za nějakou podobnou strukturu se skrýt. V široké veřejnosti jsou lidé dobří i zlí a možnost nahlédnout do rejstříku může podněcovat různé pohnutky. Ve svém důsledku bohužel může sloužit i jako vyhledávač potenciálních cílů trestné činnosti. Samozřejmě nelze opomíjet ani pozitivní účinek aktivních zástupců občanské společnosti a novinářské obce a některé mediální kauzy jsou toho dobrým příkladem. V této souvislosti je nicméně nutno poznamenat, že kauzy jako Luxleaks, Swissleaks nebo Panama Papers byly primárně zveřejněny v médiích a zpřístupněny tak široké veřejnosti, nicméně z jaké části byly tyto případy pro orgány činné v daňovém a trestním řízení nové, již nikdy zveřejněno nebylo a ani být nemůže.
Jaké oprávněné orgány nahlížejí do “neveřejného” registru a je to dostačující?
Podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob do rejstříku nahlížejí bez omezení soudy, policie, zpravodajské služby a další oprávněné orgány, ale i tzv. povinné osoby pro účely provedení kontroly klienta . V omezeném rozsahu může informace získat i jakákoliv další osoba, která prokáže zájem v souvislosti s předcházením některým trestným činům. Fungují-li oprávněné orgány tak, jak mají, je to z hlediska potírání trestné a jiné protiprávní činnosti plně dostačující.
Může stát garantovat, že veškeré informace v rejstříku jsou přesné a aktuální?
Bylo by to ideální, ale v reálném světě je to v kategorii „zcela nemožné“. Kdyby existoval rychlý a spolehlivý způsob, jak okamžitě poznat, že všechny subjekty plní svoje povinnosti vůči státu včas a řádně, žádný rejstřík ani jiné kontrolní nástroje bychom nepotřebovali. Pokud stát při kontrole zjistí, že příslušné právnické osoby neposkytly informace správně a porušily svoji povinnost, čeká je za to postih, ale garantovat, že to stát zjistí a zajistí nápravu vždy a okamžitě jednoduše nelze. Veřejnost tedy musí být připravena na to, že rejstřík bude vykazovat určitou chybovost.
Lze s rejstříkem skutečných vlastníků skutečného vlastníka reálně vždy dohledat?
Ano, avšak pouze v ideálních podmínkách, tedy pokud platí, že všichni ve všech státech včas a řádně získají a poskytnou informace, které mají povinnost dodat. V reálném světě je to problematické a až zkušenost s rejstříkem ukáže, jaký je vlastně jeho efekt v případech, kde kontrola je velmi obtížná, např. u tichých společníků s rozhodujícím podílem, tajných dohod akcionářů s podlimitními podíly. Tyto informace se dají dohledat velmi těžko a všichni o tom vědí. Kontrola bude v tomto směru velmi obtížná.