Reakce na informace Komory daňových poradců a České advokátní komory
Reakce na informaci Komory daňových poradců
V reakci na informaci Komory daňových poradců ČR ze dne 22. března 2017 týkající se nesouhlasu s návrhem novely daňového řádu uvádí Ministerstvo financí následující.
Návrh novely daňového řádu a dalších souvisejících zákonů byl vyvolán nutností implementace Směrnice Rady (EU) 2016/2258 ze dne 6. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2011/16/EU, pokud jde o přístup daňových orgánů k informacím pro boj proti praní peněz (tzv. Směrnici DAC 5). S ohledem na implementační lhůtu do 31. prosince 2017 a striktní pravidla vlády určující termíny pro předložení implementačních návrhů, Ministerstvo financí ihned po vydání této směrnice započalo práce a v relativně krátkém čase připravilo příslušný návrh zákona.
Směrnice DAC 5 má za cíl mimo jiné umožnit daňovým orgánům pro účely výkonu mezinárodní spolupráce při správě daní přístup k vybraným údajům získávaným pro účely boje proti praní špinavých peněz. Konkrétně se jedná o část údajů, které o obchodech a klientech shromažďují tzv. povinné osoby, tj. finanční instituce a další subjekty (např. advokáti, notáři, daňoví poradci, auditoři a soudní exekutoři), kterým to ukládá platná legislativa o boji proti praní špinavých peněz. Navržená novela daňového řádu a některých dalších zákonů stanovuje povinným osobám povinnost poskytnout zmíněné údaje správcům daně na vyžádání. Tím je současně prolomena povinnost mlčenlivosti těchto osob vůči správci daně, pokud ji tyto osoby dnes mají.
Pro daňové poradce (stejně jako pro advokáty, notáře, auditory a soudní exekutory) je však na rozdíl od ostatních povinných osob zajištěn speciální režim, který jejich informační povinnost významně zužuje. Tento režim je naprosto stejný jako v případě platné legislativy o boji proti praní špinavých peněz (§ 26 a 27 zákona č. 253/2008 Sb.). Mlčenlivost zmíněných profesí je tak zachována typicky v případě, kdy jde o informace získané v souvislosti s poskytováním právních porad klientovi, zjišťování jeho právního postavení, jeho zastupování v soudním řízení nebo v souvislosti s takovým řízením, včetně poradenství ohledně zahájení takového řízení nebo vyhnutí se takovému řízení.
Skutečnost, že navržená úprava dopadá i na daňové poradce, je tedy dána tím, že patří do zmíněné skupiny povinných osob. Směrnice DAC 5 jakkoli neumožňuje okruh těchto osob zužovat, což mj. potvrdilo i stanovisko odboru kompatibility Úřadu vlády. Česká republika proto nemá možnost zástupce profesních komor z dopadů zákona vyjmout, nicméně s ohledem zachování výše zmíněného speciálního režimu, lze očekávat, že požadavky ze strany správce daně v této oblasti budou minimální, což dokazuje i dlouholetá zkušenost Finančně analytického úřadu (dříve útvaru Ministerstva financí).
Nejedná se tedy o nikterak zásadní průlom do mlčenlivosti daňového poradce, jak poplašným způsobem uvádí Komora daňových poradců ČR. Informace týkající se poradenství klientovi navrženým zásahem do mlčenlivosti daňových poradců dotčené nejsou. Není tedy zřejmé, co vedlo zástupce Komory daňových poradců ČR k domněnce, že „občané se nebudou obracet na odborníky, což výrazně zvýší ať už úmyslnou či neúmyslnou chybovost v jejich konání a počínání“.
V tomto ohledu je dobré připomenout, že v rámci správy daní nese důkazní břemeno ohledně údajů, které se vztahují k jeho daňové povinnosti, daňový subjekt. V jeho zájmu je, aby se příslušné informace ke správci daně dostaly, a v jeho zájmu také je, aby posouzení jejich pravdivosti a úplnosti mohl provést správce daně sám a nemusel tak od daňového subjektu vyžadovat potvrzení příslušných institucí a osob prokazující, že jde o autentické dokumenty.
Komora daňových poradců brojí proti tomu, že návrh novely daňového řádu jde nad rámec transpozice. S tím pak spojuje negativní důsledky v podobě zásadního zásahu do mlčenlivosti daňových poradců a prostřednictvím odvolávky na stanovisko České advokátní komory též do ústavních práv.
Důvodem, proč je navrhována možnost získávat údaje nejen pro zahraniční správce daně (jak vyžaduje směrnice DAC 5), ale za stejných podmínek též pro tuzemskou správu daní, je především snaha poskytnout stejné podmínky pro boj s daňovými úniky v České republice, jako budou mít zahraniční správci daně, což souzní s principiálními východisky směrnice DAC 5 i programovým prohlášením vlády, která si boj s daňovými úniky vytkla jako jednu ze svých priorit.
Překročení transpozičního rámce zde tedy nemůže mít samo o sobě žádný vliv na tvrzený ústavní konflikt, neboť rozšiřuje možnost získávání údajů kvantitativně, nikoliv kvalitativně. Stejně tak není důvodem pro zásah do mlčenlivosti zástupců profesních komor, neboť k tomuto zásahu by muselo dojít i v případě, kdy by Česká republika zvolila možnost využít informace pouze pro zahraniční správce daně. Výše zmíněná garance speciálního režimu pro členy profesních komor nicméně platí pro jakékoli získávání informací ze strany správce daně. Nelze proto jakkoli dovozovat, že širší transpozice tuto garanci nabourává.
Dále je nutné se ohradit proti tvrzení Komory daňových poradců ČR ohledně extrémně krátkého času pro diskuzi a uplatnění připomínek. Jak bylo uvedeno výše, směrnice DAC 5 byla přijata v prosinci loňského roku s implementační lhůtou do konce roku 2017. S ohledem na délku Ústavou předvídaného legislativního procesu a na konání voleb do Poslanecké sněmovny v letošním roce tak vznikl poměrně omezený časový prostor pro provedení implementace. Ministerstvo financí přitom musí ctít vládou stanovená pravidla pro termín předložení návrhu do vnějšího připomínkového řízení (konec ledna 2017) a do vlády (konec března 2017). Pro diskuzi v rámci vnějšího připomínkového řízení byl nicméně ze strany Ministerstva financí poskytnut časový prostor zhruba jednoho měsíce, kdy po zaslání prvotních připomínek ve lhůtě 5 pracovních dnů následovala osobní a písemná projednání s opakovanou možností uplatnění dalších doplňujících připomínek reagujících na průběh vypořádání. Tuto možnost ostatně Komora daňových poradců ČR využila, stejně jako další účastníci ústního projednání zaslaných zásadních připomínek.
Vzhledem k tomu, že se Komora daňových poradců ČR připojila ke stanovisku, které k danému tématu zveřejnila Česká advokátní komora, lze odkázat na reakci Ministerstva financí k tomuto stanovisku, které je zveřejněno níže.
Reakce na informaci České advokátní komory
V reakci na informaci České advokátní komory ze dne 21. března 2017 týkající se zásadního nesouhlasu s návrhem novely daňového řádu uvádí Ministerstvo financí následující.
Návrh novely daňového řádu a dalších souvisejících zákonů byl vyvolán nutností implementace Směrnice Rady (EU) 2016/2258 ze dne 6. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2011/16/EU, pokud jde o přístup daňových orgánů k informacím pro boj proti praní peněz (tzv. Směrnici DAC 5). S ohledem na implementační lhůtu do 31. prosince 2017 a striktní pravidla vlády určující termíny pro předložení implementačních návrhů, Ministerstvo financí ihned po vydání této směrnice započalo práce a v relativně krátkém čase připravilo příslušný návrh zákona.
Směrnice DAC 5 má za cíl mimo jiné umožnit daňovým orgánům pro účely výkonu mezinárodní spolupráce při správě daní přístup k vybraným údajům získávaným pro účely boje proti praní špinavých peněz. Konkrétně se jedná o část údajů, které o obchodech a klientech shromažďují tzv. povinné osoby, tj. finanční instituce a další subjekty (např. advokáti, notáři, daňoví poradci, auditoři a soudní exekutoři), kterým to ukládá platná legislativa o boji proti praní špinavých peněz. Navržená novela daňového řádu a některých dalších zákonů stanovuje povinným osobám povinnost poskytnout zmíněné údaje správcům daně na vyžádání. Tím je současně prolomena povinnost mlčenlivosti těchto osob vůči správci daně, pokud ji tyto osoby dnes mají.
Pro advokáty (stejně jako pro notáře, auditory, daňové poradce a soudní exekutory) je však na rozdíl od ostatních povinných osob zajištěn speciální režim, který jejich informační povinnost významně zužuje. Tento režim je naprosto stejný jako v případě platné legislativy o boji proti praní špinavých peněz (§ 26 a 27 zákona č. 253/2008 Sb.). Mlčenlivost zmíněných profesí je tak zachována typicky v případě, kdy jde o informace získané v souvislosti s poskytováním právních porad klientovi, zjišťování jeho právního postavení, jeho zastupování v soudním řízení nebo v souvislosti s takovým řízením, včetně poradenství ohledně zahájení takového řízení nebo vyhnutí se takovému řízení.
Skutečnost, že navržená úprava dopadá i na advokáty, je tedy dána tím, že patří do zmíněné skupiny povinných osob. Směrnice DAC 5 jakkoli neumožňuje okruh těchto osob zužovat, což mj. potvrdilo i stanovisko odboru kompatibility Úřadu vlády. Česká republika proto nemá možnost zástupce profesních komor z dopadů zákona vyjmout, nicméně s ohledem na zachování výše zmíněného speciálního režimu, lze očekávat, že požadavky ze strany správce daně v této oblasti budou minimální, což dokazuje i dlouholetá zkušenost Finančně analytického úřadu (dříve útvaru Ministerstva financí).
Nejedná se tedy o nikterak zásadní průlom do mlčenlivosti advokátů, jak poplašným způsobem uvádí Česká advokátní komora. Informace týkající se poradenství klientovi navrženým zásahem do mlčenlivosti advokátů dotčené nejsou, tj. mlčenlivost advokáta je v tomto rozsahu zachována.
Česká advokátní komora brojí proti tomu, že návrh novely daňového řádu jde nad rámec transpozice a označuje takový stav jako „vadný“. S tím pak spojuje negativní důsledky v podobě zásadního zásahu do mlčenlivosti advokátů v rozsahu, který nekonvenuje požadavkům na ochranu základních lidských práv.
Důvodem, proč je navrhována možnost získávat údaje nejen pro zahraniční správce daně (jak vyžaduje směrnice DAC 5), ale za stejných podmínek též pro tuzemskou správu daní, je především snaha poskytnout stejné podmínky pro boj s daňovými úniky v České republice, jako budou mít zahraniční správci daně, což souzní s principiálními východisky směrnice DAC 5 i programovým prohlášením vlády, která si boj s daňovými úniky vytkla jako jednu ze svých priorit.
Překročení transpozičního rámce zde tedy nemůže mít samo o sobě žádný vliv na tvrzený ústavní konflikt, neboť rozšiřuje možnost získávání údajů kvantitativně, nikoliv kvalitativně. Stejně tak není důvodem pro zásah do mlčenlivosti zástupců profesních komor, neboť k tomuto zásahu by muselo dojít i v případě, kdy by Česká republika zvolila možnost využít informace pouze pro zahraniční správce daně. Výše zmíněná garance speciálního režimu pro členy profesních komor nicméně platí pro jakékoli získávání informací ze strany správce daně. Nelze proto jakkoli dovozovat, že širší transpozice tuto garanci nabourává.
K výše uvedenému je možné ještě doplnit, že poskytnutí informace správci daně ze strany povinných osob neznamená, že daná informace se stane veřejnou. Správce daně je obecně vázán přísnou mlčenlivostí.
Česká advokátní komora argumentuje ve svém vyjádření názorem, že „předmětem novely směrnice je povinnost členského státu zajistit, aby správní orgány členských zemí byly schopny komunikovat v oblasti správy daní mezi sebou, ale nijak nerozšiřuje oprávnění daňových orgánů požadovat po advokátech, daňových poradcích, notářích a dalších povinných osobách informace, které jsou tyto osoby povinny evidovat podle zákona proti praní špinavých peněz.“ To ukazuje na hrubou neznalost nebo záměrné zkreslení při interpretaci textu směrnice. Cílem směrnice DAC 5, kterou se doplňuje směrnice 2011/16/EU, není zajištění komunikace mezi správními orgány v oblasti správy daní, jak uvádí Česká advokátní komora, neboť tento stav je již dávno zajištěn stávající právní úpravou (zákonem č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů a daňovým řádem).
Cílem směrnice DAC 5 je umožnit správcům daně pro účely výkonu mezinárodní spolupráce při správě daní přístup k vybraným údajům získávaným pro účely boje proti praní špinavých peněz. Text směrnice je v tomto ohledu jednoznačný, když říká, že „členské státy poskytnou daňovým orgánům ze zákona přístup k mechanismům, postupů, dokumentům a informacím“ uvedeným ve vyjmenovaných článcích směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu. Jediným způsobem, jak výše uvedený text směrnice implementovat do tuzemského právního řádu je poskytnout správcům daně pravomoc uvedené informace získávat od povinných osob, neboť vlastníkem těchto informací jsou právě tyto povinné osoby.
Česká advokátní komora se domnívá, že správce daně by měl vyžadovat údaje pouze od daňových subjektů a nikoli od jiných osob či orgánů veřejné moci. To ukazuje na hrubou neznalost stávající právní úpravy, která správci daně již nyní umožňuje získávat informace potřebné pro správu daní prakticky od kohokoli, kdo nemá zákonem uloženou speciální mlčenlivost (viz § 57 daňového řádu). Předmětná novela pouze dílčím způsobem rozšiřuje okruh těchto subjektů. Takový postoj navíc ukazuje i nepochopení základních principů, na kterých stojí daňové právo procesní ve všech vyspělých státech světa – tedy na součinnosti daňových subjektů, ale i třetích osob a orgánů veřejné moci.
V tomto ohledu je dobré připomenout, že v rámci správy daní nese důkazní břemeno ohledně údajů, které se vztahují k jeho daňové povinnosti, daňový subjekt. V jeho zájmu je, aby se příslušné informace ke správci daně dostaly, a v jeho zájmu také je, aby posouzení jejich pravdivosti a úplnosti mohl provést správce daně sám a nemusel tak od daňového subjektu vyžadovat potvrzení příslušných institucí a osob prokazující, že jde o autentické dokumenty.
Rovněž je nutné se ohradit proti dalšímu tvrzení České advokátní komory, která uvádí, že „návrh zákona nenastavuje podmínky, za nichž je takové informace možné požadovat“. Vzhledem k tomu, že možnost vyžadovat informace od třetích osob a orgánů veřejné moci již v daňovém řádu je obsažena (nově dochází pouze k dílčímu rozšíření okruhu těchto osob), je logické, že jsou v něm obsažena též pravidla omezující získávání těchto informací. Není tedy nutné ani vhodné tyto pravidla znovu opakovat v novele, která se stane integrální součástí daného právního předpisu a existující pravidla tak automaticky dopadnou i na získávání informací na základě nově doplněných ustanovení.
Základní mantinely, které musí správce daně respektovat, představují základní zásady správy daní, zejména pak zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, podle níž správce daně nemůže svou pravomoc využívat „jen tak“, ale musí ctít vždy účel a rozsah, ve kterém mu byla svěřena. Tím je vždy plnění konkrétního úkolu při správě daní, který musí být náležitě zadokumentován. Mezi další zásady, které je nutné při aplikaci příslušného ustanovení ctít, patří zásada přiměřenosti a šetření práv dotčených osob. Stejně tak zásada hospodárnosti, jejíž vyústění lze mj. nalézt v § 58 odst. 3 daňového řádu, podle něhož může správce daně požadovat informace pouze tehdy, pokud si je nedokáže opatřit z vlastní úřední evidence anebo od jiných orgánů veřejné moci (typicky od Finančně analytického úřadu).
Není pravda, že správa daní se odehrává „zcela mimo systém soudní kontroly“, jak uvádí Česká advokátní komora. Správa daní podléhá soudní kontrole ze strany správních soudů. Proti nezákonnému postupu správce daně spočívajícím např. v překročení či vybočení ze zákonem stanovené pravomoci je tak možné brojit u příslušného správního soudu. Vedle toho funguje též vnitřní kontrola v rámci příslušné soustavy správců daně, jakož i vnější kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu.
Není možné souhlasit s názorem České advokátní komory, který se snaží dělit správu daní na „běžnou“ a (zřejmě) „neběžnou“ či „kriminální“. Takovéto dělení nemá oporu v tuzemské právní úpravě, ani ve směrnici DAC 5. Správce daně není orgánem činným v trestním řízení a nemůže si v souladu s § 99 daňového řádu činit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin. Cílem správy daní je vyhledávat daňové úniky, bez ohledu na to, zda jejich příčinou bylo podvodné (kriminální) jednání, či nikoli.
Závěrem lze uvést, že Ministerstvo financí nesdílí názor České advokátní komory ohledně toho, že boj s daňovými úniky nepředstavuje dostatečně významný veřejný zájem, který by odůvodňoval možnost získávat informace od povinných osob. Je evidentní, že tento názor nesdílí ani Rada EU, která příslušnou směrnici požadující zavedení zmiňovaných pravomocí vydala.