Rozhovor ministra Stanjury pro Deník N

Datum vydání: 27.11.2023
Zdroj: Deník N, Autor: Michal Tomeš, Jan Úšela

Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) důvodům pondělní stávky nerozumí. Stát podle něj musí provést reformu úvazků učitelů, protože současný systém je neudržitelný. Omezení státní pomoci v energetice, které by firmám a domácnostem podle kritiků mohlo příští rok zdražit elektřinu, je podle šéfa státní kasy nevyhnutelné. „V okamžiku, kdy už nemáte mimořádné příjmy, logicky snižujete mimořádné výdaje, protože je situace stabilní. Nevrátíme se ale k cenám energií roku 2021. Nic takového neslibujeme. To by nebylo odpovědné,“ řekl ministr financí v rozhovoru pro Deník N.

Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:

•    Co vláda nezvládla při přípravě a schvalování konsolidačního balíčku?
•    Proč je podle Zbyňka Stanjury současný systém učitelských úvazků ve školství neudržitelný?
•    Jak se ministr staví k platovým požadavkům lékařů?
•    Proč by podle Stanjury vláda neměla řešit euro, i když na něj ekonomika už bude připravená?

O konsolidačním balíčku říkáte, že je vyvážený a neměl by poškodit žádnou ze skupin obyvatelstva. Odbory dnes protestují mimo jiné i proti němu, zapojuje se stovka firem. Nedělá vláda něco špatně?

Na jedné straně jsme kritizováni, že je ozdravný balíček slabý, že úspory měly být větší. Na druhé straně to údajně malé a slabé fiskální úsilí vede k těmto protestům. To jsou dva krajní názory a mezi nimi je současná realita. Já trvám na tom, že balíček je potřebný a vyvážený. Můžeme se sejít za rok a uvidíte, že se nenaplní černé scénáře malované odbory nebo opozicí.

Odbory se chovají jako opozice. Já myslel, že vedou kolektivní jednání, starají se o příjmy zaměstnanců. Tady ale protestují proti politickému rozhodnutí.

Máte z osobních jednání s odbory pocit, že vaše argumenty nevnímají?

Mnozí z odborových předáků jsou mnohem smířlivější. Když je ale slyším před kamerami, kolikrát nevěřím, že jsem s tím samým člověkem před půlhodinou jednal. Ale je to jejich cesta, vybrali si konfrontaci.

Já jsem nezapomněl, kdo všechno mluvil na jejich demonstracích, jak radikální hlasy tam zazněly. Nezapomněl jsem, že odborová centrála dělá demonstraci před Úřadem vlády společně s opozičními stranami. Je to jejich rozhodnutí, respektuji právo na protesty, žádný relevantní důvod pro ně ale neuvedli.

Pokud balíček skutečně nikoho příliš nepoškodí, nemá vláda problém v komunikaci? Průběžně zpovídáme voliče vládních stran. Balíčku nerozumí, ze strany vlády jim chybí informační kampaň.

A když uděláme informační kampaň, novináři a opozice křičí, že jde o zneužití státních peněz na propagaci vládních stran. Já nicméně poctivě přiznávám, že když vládneme v koalici pěti stran, obrovské množství času nám zabere vnitrokoaliční vyjednávání. Je to logické a potřebné.

Letos jsem měl dva mimořádné těžké úkoly, tedy připravit ozdravný balíček a státní rozpočet. Pak nám zbylo málo času na názorový souboj s opozicí, ale i na vysvětlování. Příští rok nic tak velkého nechystáme. Bude tak prostor na to, abychom dostatečně vysvětlovali. Ale i ukazovali, že dopady balíčku nejsou tak dramatické, jak to vykreslují kritici.

Co stávka ve školství? Ministr Mikuláš Bek (STAN) nabídl čtyři miliardy z rozpočtové rezervy, školské odbory na to neslyšely. Dovedete si za ministerstvo financí představit nějaký další ústupek?

Pan ministr nic nenabídl. Pan ministr Bek řekl, jakou nabídku jsme udělali, když jsme projednávali půjčku z Národního plánu obnovy. Původní plány byly, že si na budování školské infrastruktury půjčíme. Nakonec jsme dospěli k názoru, že je rozumnější to platit z národních zdrojů. Ale řekli jsme si, že se k otázce vrátíme zkraje příštího roku. Nemá to žádnou souvislost s protesty, na tom je shoda celé vlády.

Ale říkalo se, že tyto peníze, které mohly jít na infrastrukturu, by se mohly použít právě na uspokojení požadavků učitelů.

To je věcí samotného rezortu školství‚ zda je použít na zmírnění dopadů potřebných reforem, nebo je dát do školské infrastruktury. O tom ještě budeme rozhodovat.

Ministerstvo školství je pod dvojím tlakem. Jedním je zákonný závazek 130 procent průměrné mzdy pro učitele. Druhým tlakem je podoba úvazků, které se upravovaly ještě za ministra Roberta Plagy (za ANO).

To první je zákonná povinnost, nikdo neplánuje změnu, o tom se politická debata nevede. Vy jste zmínil ministra Plagu, který obešel hodnocení dopadů regulace v době, kdy to prosazoval. Systém je plný nedokonalostí. Když máte třídu s patnácti dětmi a vyrobíte z ní dvě třídy, dá vám systém více úvazků a více peněz. Když máte základní školu s tisícem žáků a rozdělíte ji na tři, ten systém vám dá více úvazků, více peněz.

Za poslední čtyři roky vzrostl počet žáků o 7,5 procenta, počet učitelů ale už o 20 procent. Je ale o 20 procent vyšší kvalita výuky? Nejsou žádné odborné studie, které by říkaly, že když je málo dětí ve třídě, jsou výsledky kvalitnější. V rámci středních škol je u nás jeden učitel na deset dětí, v Německu na dvanáct, v Nizozemsku na šestnáct.

Já jsem četl dopis, který poslal předseda školských odborů. S nadsázkou konstatuji, že jediné pravdivé informace v něm byly datum, jméno odboráře a název instituce. Úprava PHMax (maximální počet hodin výuky financovaný ze státního rozpočtu, který limituje objem učitelských úvazků, pozn. red.) navrhovaná ministrem Bekem je velmi malá. Na základních školách je 75 tisíc úvazků, z nich se vezme 600 a dají se školám, které jsou hluboce pod limitem.

Ze 100 procent se méně než jedno procento neušetří, ale přesune v rámci systému školství. A na základě toho vznikají články, že hrozí, že nebude výuka toho či onoho. To jsou lživé argumenty a já nerozumím, jak se pod ně někdo může podepsat.

Vaše vláda je u moci už skoro dva roky. Probíhaly debaty o tom, že by se tato věc měla upravit, už dřív?

Ministerstvo financí na to upozorňuje dlouhodobě a pan ministr Bek s naším ministerstvem od svého nástupu intenzivně jedná. Našli jsme si v podkladech připomínky ministerstva financí z doby, kdy ho vedl Ivan Pilný z ANO (ministrem byl od května do prosince 2017, pozn. red.), ty bych nyní takřka podepsal.

Naplnila se všechna rizika, která byla tehdy ignorována vládou jako celkem. Argumenty proti tomu byly vždycky správné a my teď máme odvahu s tím něco dělat. Když systém automaticky zvyšuje příjmy a počet úvazků a vy ho chcete parametrizovat, vzbuzuje to odpor. Ta změna není velká, ale zajistí, aby byl systém udržitelný.

Řeší se také otázka platů pro nepedagogické pracovníky, jako jsou uklízečky nebo kuchařky ve školních jídelnách. Probíhala debata o přenesení financování těchto lidí na kraje a obce, kterým by se kvůli tomu zvýšilo rozpočtové určení daní…

Ta debata pořád probíhá, vede ji ministr školství a jeho tým. Nechci dopředu říkat, jaké zákony se případně budou muset změnit. Nejsme ale tak daleko, aby se jednání účastnili i další členové vlády.

Dalším z našich problémů je, že 25 procent škol má méně než 50 žáků a 40 procent základních škol má méně než 100 žáků. Současně mají ty samé povinnosti obslužných činností – účetnictví, úklid, strava a podobně. Je to neuvěřitelně rozdrobené. Čím menší je jednotka, tím je procentuálně větší podíl ostatních výdajů.

Na požadavky lékařů stát nemá dost peněz

Vedle učitelů vláda řeší také protesty lékařů v nemocnicích, kterým se nelíbí dlouhé přesčasy. Ministr Vlastimil Válek (TOP 09) jim pro příští rok navrhl přes osm miliard. Z čeho by ty peníze měly jít?

Podle mých informací je to z úhradové vyhlášky, ze zdravotněpojistných plánů, nejsou to žádné peníze navíc. Bez ohledu na jednání by šlo meziročně o navýšení o takřka sedm miliard. Podle informací ministra zdravotnictví jsou požadavky mladých lékařů ohledně přesčasů a vzdělávání vyřešené, jen potřebují projít legislativním procesem.

V otázce vzdělávání mladých lékařů jim dal dokonce za pravdu a našli vhodné nástroje. No ale pak se do toho vložili staří zkušení odboroví předáci, jejichž požadavky představují padesát až sedmdesát miliard korun ročně. A na to systém zdravotního pojištění prostě nemá.

Lékaři z nemocnic požadují trojnásobek průměrné mzdy. Dokážete si představit nějaký kompromis, které skupiny doktorů by se tento požadavek nakonec týkal, aby to státní kasa utáhla?

Zaprvé je to poměrně letité memorandum z dob ministra Leoše Hegera (ministerstvo zdravotnictví vedl ve vládě Petra Nečase, pozn. red.). Zkušení odboráři využili situace a začali řešit své představy. Podle nich se ten trojnásobek týká pouze tarifu. Ale tak dohoda nikdy nezněla, debatu to nicméně posouvá úplně jinam.

A produkuje to desítky miliard nároků ročně. Mimochodem, součástí tehdejší dohody bylo, že to bude 1,5násobek až trojnásobek. A k tomu že týdně bude osm hodin přesčasů. Právě z toho vzniklo 416 hodin přesčasů ročně. Ale nyní lékaři přicházejí s tím, že trojnásobek má být pouze z tarifu, to je úplně mimo.

Kromě trojnásobku hrubé mzdy u lékařů jsme se bavili i o 130 procentech platů učitelů, vláda se také zavázala k výdaji dvou procent HDP na obranu. To je hned několik výdajů se zákonem předepsaným financováním, což každoročně značně zatíží státní rozpočet. Před tím mimo jiné varuje například Národní rozpočtová rada…

Já ale také, v tom jsem s rozpočtovou radou ve shodě. Každá indexace pro každou vládu zužuje prostor pro běžný politický souboj. Je to trend, který není dobrý. Navíc každý takový případ vyvolá reakci ostatních, že takovou indexaci chtějí také.

Nezapomeňme ale na jednoduchou matematiku. Jestli více než sto tisíc lidí bere 130 procent průměrné mzdy, musíte najít stejný počet lidí, kteří budou brát 70 procent průměrné mzdy. Nebo dvojnásobný počet lidí, kteří berou osmdesát procent průměrné mzdy. Když na to zapomeneme, začneme plnit sen odborových předáků, že minimální mzda musí být vyšší než průměrná.

Proč se vám nedařilo zabránit takovému přístupu? Rozumím, že dvě procenta na obranu jsou závazek vůči NATO…

S tímhle problém nemám. Ukazuje se totiž, jak klíčová je oblast obrany. Je to správný krok. Ano, v některých jiných případech jsem neprosadil svůj názor. To se stává. Ale jako loajální člen vlády obhajuji všechny návrhy, které vláda přijme. Nicméně varuji před dalšími návrhy indexací – a na stole jich mám plno.

Museli jsme ta dvě procenta na obranu plnit již v příštím roce?

Museli, nemuseli, myslím, že bychom je do rozpočtu dali tak i tak, nehledě na zákon. Víme, v jaké žijeme situaci. Víme, že sofistikované zbraňové systémy neleží na skladě. A abyste je dostal v dohledné době, musíte včas zaplatit kontrakt a platit zálohy.

Jestli takové systémy nechceme mít za patnáct let, musíme to řešit co nejdřív. Když se podíváme na bojová vozidla pěchoty nebo stíhačky F-35, je tam plnění za x let, ale zálohy musíme platit již v příštím roce.

Kdo energie neutáhne, ať si požádá o pomoc státu

Zpět ke stávce. Vy jste říkal, že jejím důvodům nerozumíte. Nebude mít ale například zdražení regulované složky energií výrazný dopad na nízkopříjmové domácnosti?

Když jsme rozhodli o tom, že na sebe stát vezme kompletní náklady za obnovitelné zdroje a zastropuje ceny energií za firmy a domácnosti, rovnou jsme řekli, že jde o věc dočasnou, tedy na patnáct měsíců. To není rozhodnutí z minulého nebo předminulého týdne.

Jenom se ukazuje, jak je politicky jednoduché někomu na určitou dobu ulevit. Pak se ale před koncem té doby ozývají hlasy, abychom tu úlevu prodloužili. Čím déle ji prodloužíte, tím spíše se z toho stane nejprve kvazimandatorní a pak mandatorní výdaj.

Jsou domácnosti, u kterých jsou náklady na bydlení včetně nákladů na energie příliš vysoké. Pokud náklady na bydlení domácnosti přesáhnou 30 procent příjmů, má nárok na pomoc od státu. A přesně proto tu máme nástroje sociální politiky, například příspěvek na bydlení.

Vládní pomoc v energetice letos představuje 110 miliard korun, příští rok má klesnout na 9,3 miliardy. Není to příliš prudký propad? Ministr průmyslu Jozef Síkela v nedávném rozhovoru pro Deník N připustil obavu, že by to pak voliči vládě mohli spočítat. Vy se toho nebojíte?

Kdyby se člověk bál, nemůže dělat politiku. Ale vážně: samozřejmě že jsou obavy. Ale my dva roky čelíme tomu, že dnes a denně čteme černé scénáře. Bohužel ne jen od opozičních politiků. Ti to přehánějí, ale je to součást jejich práce. Podívejte se na to, co vám experti říkali před rokem a půl. „Vláda je směšná, když říká, že si poradíme bez Ruska. Benzin bude stát 100 korun. Tuto zimu zmrzneme.“ Pak to změnili až na tu příští.

Pořád dokola jsou tu černé předpovědi. Součástí naší práce je, abychom je vyvraceli a na konkrétních výsledcích ukazovali, že tohle se nestalo a tihle lidé vás neustále straší. Situaci nezlehčujeme, ale popisujeme konkrétní kroky, které vláda dělá, aby rizika snižovala. Rizika tu ale budou vždy.

Proč bude pomoc v příštím roce o tolik nižší než letos? Protože si v roce 2022 nikdo nedokázal představit, jak relativně výhodné budou ceny energií v roce 2024. Kdyby ceny elektřiny a plynu na burzách byly výrazně vyšší, než jsou, výdaje státu na zastropování budou samozřejmě také vyšší. Na druhou stranu se zapomíná, že letos máme také mimořádné příjmy, které příští rok prostě nebudou.

Z těch dvou nových daňových nástrojů – windfall tax a odvody z vyrobené megawatthodiny – bude inkaso kolem 60 miliard. Já myslím, že férové je do toho započítat i část dividendy ČEZ, která byla rekordní. Podle mého odhadu to pak bude dohromady nějakých 80 nebo 85 miliard korun. Výdaje budou mezi 110 až 120 miliardami. Takže deficit mimořádných příjmů a výdajů bude kolem 30 miliard.

V okamžiku, kdy už nemáte mimořádné příjmy, logicky snižujete mimořádné výdaje, protože situace je stabilní. Nevrátíme se ale k cenám energií roku 2021. Nic takového neslibujeme. To by nebylo odpovědné.

Co dopad zvýšení regulované složky cen energií na firmy? Podnikové svazy mluví o tom, že se zhorší jejich konkurenceschopnost například proti Německu, kde podniky nemusí platit poplatek za obnovitelné zdroje a vláda jim tam ještě slibuje snížení daně z elektřiny…

Kdybyste se mě ptal předminulý týden, odpovím vám, že to hrozí. Argumentace našich podniků situací v Německu ale po rozhodnutí tamního Ústavního soudu padla.

Dlouhodobě tvrdím, že pro Českou republiku je zásadní, aby v Evropě neprobíhaly dotační závody. Bohatší ekonomiky si z logiky věci mohou dovolit dávat vyšší dotace, středně bohaté země jako my na to doplatí a ty chudší státy na to doplatí úplně nejvíc. Na druhé straně v Německu nemají Modernizační fond, ze kterého naše firmy čerpají peníze na investice.

Korektní je spočítat všechny formy podpory v každém konkrétním státě, porovnat to třeba vůči HDP a snažit se omezovat vliv dotací v Evropě jako celku. To je pro český státní rozpočet i pro konkurenceschopnost našich firem hodně důležité.

Navíc – kdo nebude snižovat energetickou náročnost svého podnikání, ten nebude dlouhodobě schopen platit rostoucí náklady. Proto jsme v Modernizačním fondu uvolnili desítky miliard na modernizaci průmyslu, snižování energetické náročnosti.

Takže se neobáváte, že by případné zdražení energií v byznyse vedlo k nějakému zdražování výrobků firem, což by pak dopadlo i na spotřebitele?

Je korektní se bavit o celkové ceně elektrické energie. Mám informace, že i podnikům na vysokém a velmi vysokém napětí klesne cena proti roku 2023.

Nemáme společenskou dohodu jako v Německu, kde poplatek za obnovitelné zdroje platí jenom domácnosti. Kdybychom to stejné aplikovali v Česku, domácnosti by na tomto poplatku neplatily 500 korun bez daně, ale třeba nějakých 750 korun, zatímco podnikatelé by neplatili nic.

To není ani rozumné, ani prosaditelné. Když budeme srovnávat jen jeden typ podpory, můžeme na tom být v některém ukazateli velmi dobře, v jiném naopak velmi špatně.

Stavbu čtyř jaderných reaktorů stát utáhne

Pojďme dál. K čemu je státu síť čerpacích stanic Robin Oil?

Stát je samozřejmě nekupuje.

Kupuje je podnik ve vlastnictví státu, firma Čepro, která už nyní provozuje síť EuroOil.

Transakce ještě není uzavřená, minulý týden jsem dostal informaci, že by se jednání mohla blížit dohodě. Když bude obchod uzavřen, Čepro bude mít místo 207 celkem 270 čerpacích stanic.

EuroOil tak zůstane trojkou na trhu, jedničkou bude PKN Orlen a poté MOL. Nic špatného na tom nevidím, potřebujeme modernizovat, snižovat emise v dopravě… Státní podnik si na to vydělal a my nemůžeme veškeré zisky odvádět do rozpočtu, ty firmy potřebují investovat.

Je cílem, aby stát více promlouval do cen benzinu a nafty?

To asi ne. S méně než desetiprocentním podílem na trhu nemůžeme diktovat podmínky a ceny. Dá se ale říct, že v době vysokých cen paliv byla na čerpacích stanicích EuroOil férová cena. Ne bez zisku, ale s přiměřeným ziskem. V těch měsících prodávaly tyto čerpací stanice více než běžně. Zákazníci asi věděli, že jde o férovou cenu.

Česko nedávno nakoupilo plynové zásobníky od německého RWE nebo získalo plynovody Net4Gas. Co vše by měl stát v oblasti energetiky vlastnit?

Kdybychom dnes měli rozhodovat o privatizaci, nepodporoval bych privatizaci rafinerií. Nechci kritizovat naše předchůdce. I když ti, co to tehdy udělali, to rozhodnutí dnes kritizují nejvíce.

Nicméně infrastruktura je klíčová. Některé kroky jsme v tom letos podnikli, koupili jsme lidově řečeno trubky i zásobníky a je to tak správně. Otázka energetické bezpečnosti je jedna z klíčových částí bezpečnosti státu jako celku. Oba dva projekty mají ekonomický smysl a ekonomickou návratnost.

Tu rafinerii ale nemáme.

Ano. Určitě bych v době, kdy se o tom rozhodovalo, nebyl pro její privatizaci. Ve výrobě ropných produktů nejsme soběstační. V době krize by se klidně mohlo stát, že vlastník bude chtít produkty dodávat do země vlastníka. Nebude to otázka ceny, ale zájmů vlastníka…

Ptali jste se polského PKN Orlen, zda by měl zájem rafinerie v Litvínově a Kralupech nad Vltavou prodat?

Na jednání s polskou stranou jsem to zmínil, to je pravda. V jednom rozhovoru jsem řekl, že pokud je pro Orlen v Česku situace tak špatná, ať rafinerie vrátí. Nicméně aktivně nikoho neoslovujeme. Kdyby se příležitost naskytla, byl bych pro, abychom jednání zahájili. Nicméně musela by být splněna i podmínka ekonomické logiky.

Co budoucnost polostátní skupiny ČEZ? Premiér nedávno zopakoval možnost transformace. Na druhou stranu je aktuálně u ledu zákon přezdívaný Lex ČEZ, který má usnadnit vytlačení minoritních akcionářů. Znamená to, že transformace ČEZ není na pořadu dne?

Kvůli obstrukcím opozice máme jenom omezený čas na to, abychom posadili omezený počet zákonů, tak to prostě je. Byly jiné priority, byly zákony, které měly přednost. Více zákonů jsme v rámci toho neustálého obstrukčního přístupu nebyli schopni projednat. Například už zmiňovaný ozdravný balíček nebo změna zákona o investičních pobídkách měly vyšší prioritu než zákon, o kterém mluvíte vy.

Předpokládáte, že se zákon nějak změní?

Jako zkušený poslanec nepředjímám, jestli a jaké přijdou pozměňovací návrhy. Skoro si nepamatuji zákon, který by neměl žádný pozměňovací návrh.

Ale debaty v koalici o podobě toho zákona probíhají.

Jako o mnoha jiných zákonech. Hodně času nám zabere vnitrokoaliční vyjednávání. Na druhé straně si myslím, že členové vlády vystupují velmi jednotně a spory tolik neventilují. Neplatí to o všech politicích koalice. Ale na té vládní úrovni to, myslím, platí. Já osobně nejsem překvapený, ale vláda je podle mě soudržnější, než mnozí očekávali.

Hlavním motivem pro transformaci firmy je výstavba nových jaderných zdrojů. Dá se jádro bez problémů stavět i za současné vlastnické struktury ČEZ?

Stávající vlastnická struktura tomu nepomáhá. Výstavba jaderných elektráren není čistě ekonomický projekt ve smyslu, že je jeho ziskovost jednoznačná. Minoritní akcionář chce co největší zisk a co největší dividendu. V tuto chvíli to vypadá, že stavba jaderných bloků nezaručuje automaticky vyšší dividendu. Je to spíše předpoklad, že to tak být nemusí.

Kolik jaderných bloků by podle vás mělo v Česku vzniknout? Současný tendr je na jeden v Dukovanech, uchazeči ale mohou počítat s opcí na tři další zdroje.

Jestli se bavíme o těch klasických blocích, a ne o malých modulárních reaktorech, tak čtyři. Není to názor vlády ani politické strany. Je to můj soukromý názor na základě informací, které jsou k dispozici.

Na druhou stranu vaše ministerstvo říká, že náklady na výstavbu zmíněných čtyř bloků budou v horizontu zhruba 30 let ve výši 1,75 bilionu korun. Může si to Česko dovolit?

Popsal jste to přesně. Jen připomenu, že příští rok budou výdaje státního rozpočtu 2,3 bilionu korun. Číslo vypadá jako obrovské. Ale když si vezmete všechny výdaje státního rozpočtu za dané období, tak dramatické to není.

Je to samozřejmě obrovská investice, ale je to otázka národní energetické bezpečnosti, stability dodávek, stability sítě. Minusy jsou, že je to fakt drahé. I ze světa víme, že téměř vždy byly projekty dražší, než bylo deklarováno. A nakonec byly hotové vždy později, než bylo deklarováno.

„O přijetí eura jednat nebudeme“

Podle zprávy ministerstva financí a České národní banky citované Hospodářskými novinami bude příští rok ekonomicky možné přijmout euro. Ministerstvo přesto doporučujete vládě, aby termín přijetí eura nebyl zatím stanoven.

Kdybych chtěl být ironický, řekl bych, ať se na to zeptáte v Hospodářských novinách.

Jak to tedy je?

Je to pravidelný materiál, který zpracovávají experti ministerstva financí a ČNB, teď je v připomínkovém řízení. Je tam nulový vliv ministra financí, nulový. Já jsem informovaný o tom, že některá ministerstva k tomu dávají politické komentáře, což je legitimní. Ale experti za tím stojí, to je expertní názor.

Ano, díky našemu ozdravnému balíčku, kvůli kterému se mimo jiné v pondělí stávkuje, příští rok po letech splníme jedno z maastrichtských kritérií. Tedy že deficit veřejných rozpočtů bude příští rok nižší než tři procenta.

Ale všichni experti říkají, že bez rozhodnutí, ke kterému datu máte přijmout euro, je vstup do ERM II (Evropský mechanismus směnných kurzů, který národní měnu naváže na kurz eura, pozn. red.) nevýhodný. Mám na to stanovisko Národní rozpočtové rady, České národní banky a stanovisko expertů ministerstva financí.

Jak bude vypadat debata o přijetí eura nebo o plnění maastrichtských kritérií na vládě?

Jednoduše. O přijetí eura na vládě jednat nebudeme, není o čem jednat, nic nesplňujeme. I kdybychom nakrásně chtěli, nikdo se o tom s námi nebude bavit. V programovém prohlášení vlády je, že to v tomto volebním období nebudeme řešit. Naopak v programovém prohlášení stojí – a já o to stál –, abychom dali do pořádku veřejné finance. Tím můžeme debatu o euru vůbec nastartovat.

Kolegové, kteří nejvíc chtějí euro, jsou paradoxně více rezervováni k úsporám. My ale úspory musíme udělat, abychom se o přijetí eura mohli vůbec začít bavit. Směju se, když komentátoři píšou, že strany koalice Spolu se před eurovolbami v otázce eura neshodují. Ale vždyť o tomhle se rozhoduje v Česku, na domácí politické scéně, ne v eurovolbách.

A jak tedy bude vypadat ta debata?

Bude racionální. Pokud tam zůstanou rozpory, pozvu experty. Očekávám, že to vláda vezme na vědomí.

Takže maastrichtská kritéria jsou pro vás spíše ukázkou zdraví veřejných financí, ne zelenou k přijetí eura?

Ale ona jsou jen limitem.

Který jsme neplnili.

Jasně, ale 2,9 procenta HDP není žádná hitparáda (jedním z kritérií je, že deficit státního rozpočtu má být nižší než tři procenta HDP, pozn. red.). Ta hranice vznikla politicky, nikdo ji nezmění. Mimochodem v těchto týdnech finišují debaty v EU o nových fiskálních pravidlech a je velmi zajímavé se jich účastnit. Vypadá to příznivě pro státy, které chtějí být přísnější, jako Česká republika.

Kritéria neříkají, že tři procenta jsou v pohodě, to je nejvyšší možný limit. A my bychom měli mít ambici být lepší. Je to stejné, jako když si řeknu, že chci ve dvanácti letech řidičák. To je sice hezké, ale nesplňuji podmínky.

Dovedete si představit, že bychom se dostali například na 2,6 procenta HDP, situace by byla dobrá, vy byste seděl v příští vládě a řekl „ano, dáme euru zelenou“?

Ale to není jen toto kritérium. Podívejte se na stanoviska expertů. Jde i o to, jak konverguje naše ekonomika. A to nejen s ohledem na nominální hodnoty HDP, ale cenovou nebo platovou úroveň. Ta otázka je mnohem širší.

Debata stejně bude probíhat a je legitimní, že probíhá. Ale já říkám, že nejdřív musíme dát do pořádku veřejné finance, abychom mohli v budoucnu nějak rozhodnout. To je pro mě důležitější. Je nicméně fakt, že podpora přijetí eura je v Česku mimořádně nízká.

Například v byznysu je ale vyšší.

Musíme říct, o kterém byznysu se bavíme, jde o exportéry. My jako ODS jsme navíc do programového prohlášení vlády prosadili koncept funkční měny, který by měl odstranit názorový střet mezi exportéry a menšími podnikateli, kteří se přijetí eura bojí (možnost účtovat v eurech, jde o součást vládního balíčku, pozn. red.).

Naše řešení říká, jak toto napětí zmírnit. Jedněm vyhovíme a druzí nebudou mít obavy. Za dva tři roky si můžeme říct, jak je nebo není ten koncept využívaný.