Náměstek Marek Mora v rozhovoru pro Roklen24

Zdroj: Roklen24, 3. 9. 2024

„Za největší překážku našeho ekonomického vývoje považuji to, že obecně ztrácíme jako společnost schopnost přizpůsobovat se. To, myslím, platí pro velkou část vyspělého světa. U nás se k tomu ale přidává ještě to, že se nám obecně velmi těžko hledá společenská shoda, nikdo není ochoten cokoli obětovat pro nějaký vyšší zájem,“  uvedl v rozhovoru náměstek ministra financí ČR a bývalý viceguvernér České národní banky (ČNB) Marek Mora. Je inflace již vyřešený problém? Lze mít společnou měnu bez fiskální unie? Co stojí za úspěchem polské ekonomiky? A proč je „zlatý národní poklad“ v kontextu nákupů zlata ze strany ČNB nesmyslem? Odpovědi naleznete právě v tomto rozhovoru!

Státní rozpočet v červenci skončil se schodkem 192,3 mld. Kč, což představuje meziroční zlepšení salda o 21,8 mld. Kč. Ministr financí Zbyněk Stanjura přitom uvedl, že deficit veřejných financí byl oproti loňskému roku nižší díky vládnímu ozdravnému balíčku. Považujete konsolidační balíček vzhledem k výsledkům hospodaření vlády za úspěšný?

Soubor opatření na příjmové a výdajové straně veřejných financí České republiky označovaný jako konsolidační nebo ozdravný balíček určitě úspěchem je. Jistě by mohl být dokonalejší a ambicióznější, ale na druhou stranu by bez něj byla rozpočtová situace bezpochyby ještě mnohem složitější. A zároveň si vláda tímto krokem vytváří fiskální polštář pro případ opravdu zlých časů.

Nezapomínejme na to, že Česko má velmi dobré hodnocení své schopnosti splácet dluh (tzv. rating), asi dva-tři stupně od nejvyššího hodnocení (tzv. AAA). Česko má nejlepší rating mezi všemi postsocialistickými zeměmi, dokonce lepší než má řada zemí eurozóny. A k tomuto hodnocení právě přispělo i to, že si vláda uvědomila, že je třeba něco s veřejnými financemi dělat. Tzn., že tento dobrý rating je i ocenění úsilí vlády a také její schopnosti změny prosadit.

Bývalý guvernér ČNB Jiří Rusnok v nedávném rozhovoru uvedl, že by konsolidační úsilí vlády vzhledem k nízkému růstu ekonomiky ČR již dále moc nepřeháněl. Vy sám jste prohlásil, že se již na ministerstvu financí žádná podobně rozsáhlá reforma jako zmíněný ozdravný finanční balíček nechystá. Domníváte se tedy, že konsolidační úsilí vlády bylo dostatečné a není již nutné dále přispět ke stabilizaci veřejných financí?

Já bych konsolidační úsilí za přehnané neoznačil. Myslím, že slabý hospodářský výkon nesouvisí až tolik s fiskální konsolidací, ale je ovlivněn zejména hlubšími a dlouhodobým, tzv. strukturálními faktory.

To, že se žádná velká reforma nechystá, jsem původně neprohlásil já, ale asi před rokem ministr financí Zbyněk Stanjura. A měl tím na mysli to, že věci podobného rozsahu se dají udělat jen jednou za volební období. To ale neznamená, že se vše zastavilo. Dál se pracuje na řadě důležitých věcí – například na změně důchodového systému, na změně zákoníku práce, na změně rozpočtového určení daní mezi centrální vládou a kraji.

Jaký je Váš názor na dosud stále pokračující windfall tax? Ve veřejné diskuzi se totiž občas vyskytuje názor, že tzv. daň z neočekávaných zisků již splnila svůj účel a že jelikož vláda od letošního roku mimořádné výdaje nemá, neměla by vybírat ani mimořádné příjmy pro jejich pokrytí určené. Co si o tom tedy myslíte Vy?

Daň z neočekávaných zisků, anglicky windfall tax (WFT), je realitou. Ministerstvo financí teď udělalo propočet, kolik se na mimořádných příjmech (nejen na WFT) vybralo a kolik byly mimořádné výdaje spojené zejména s energetickou krizí. Odhadujeme, že ke konci tohoto roku bude celková bilance těchto příjmů a výdajů zhruba minus 35 miliard korun. Proto ministr financí minulý týden oznámil, že předčasné ukončení WFT nenavrhne. Firmy budou tedy tuto daň odvádět i v roce 2025.

V červnu letošního roku proběhla standardní i mimořádná revize dat z českého hospodářství za roky 2021–2023. Z těchto údajů mimo jiné vyplývá, že na předcovidovou úroveň se česká ekonomika dostala již ve 2. čtvrtletí roku 2022. Ačkoli je to pozitivní překvapení, vyplývá z něj, že naše ekonomika roste stále jen velmi pozvolným tempem. Co je podle Vás hlavní překážkou našeho hospodářského růstu a jak ji můžeme odstranit?

Já za největší překážku našeho ekonomického vývoje považuji to, že obecně ztrácíme jako společnost schopnost přizpůsobovat se. To, myslím, platí pro velkou část vyspělého světa. U nás se k tomu ale přidává ještě to, že se nám obecně velmi těžko hledá společenská shoda, nikdo není ochoten cokoli obětovat pro nějaký vyšší zájem. A zhoršujeme si to tím, že jsme si naši nevelkou zemi rozdělili na mnoho malých pašalíků, a to nám komplikuje vládnutí. A ty „pašalíky“ jsou různé: máme 14 krajů, více než 6200 obcí, s velkým počtem obcí souvisí i velký počet velmi malých škol, máme 26 veřejných vysokých škol, 54 pracovišť akademie věd atd. Příkladů bychom našli mnoho.

Tento systém je velmi drahý z hlediska provozu. Velký počet zaměstnanců veřejné sféry a jejich nárůsty v posledních letech nejde ani tak na vrub vlády v Praze, ale je to zejména výsledek této lokální atomizace. Ale mnohem horší je podle mne to, že tento systém sám o sobě je hlavní překážkou jakýchkoli změn. Protože všichni brání to, co mají, transakční náklady jakékoli změny jsou obrovské. Někdy mám pocit, že vlastně už ani nejsme schopni skoro žádné změny provádět. To se promítá do školství, do stavebnictví, do struktury nemocnic atd. Já se třeba „bavím“ tím, jak budujeme dálnici D3 z Prahy do Rakouska. Je hezké, když dostavíme dálnici D3 na jihu Čech až k rakouské hranici. Ale o tom, kudy povede dálnice D3 na Benešovsku přes Sázavu, se dohadujeme asi 30 let. A mám pocit, že žádné řešení na stole není, a nejsem si jist, že se dálnice na tomto území dožiju.

V posledních týdnech vyvolala velkou vlnu mediální pozornosti zpráva o tom, že polští zaměstnanci předběhli v hrubých mzdách ty české. Vzhledem k tomu, jak se daří polské ekonomice a jak stagnuje ta česká by mohli jednou obyvatelé Polska vydělávat více i v čistých mzdách. Znamená to podle Vás, že ČR již není nadále ekonomickým premiantem mezi zeměmi střední a východní Evropy a že nás Polsko nadobro předběhne?

V řadě ukazatelů Česko premiantem stále je. Nicméně nemáme v sobě tu dravost, co Poláci, a jak jsem řekl, ztratili jsme schopnost se přizpůsobovat. U nás hlavně každý brání své jisté. Polsko je jistě fenomén v řadě věcí. Tím, jak operují v zahraničněpolitických vztazích, jak rychle rostou. Jsem rád, že máme Poláky za sousedy, a trochu doufám, že tyto prvky vývoje v Polsku povedou třeba i k tomu, že se jako společnost konečně trochu chytíme za nos!

Co stojí za významným úspěchem polské ekonomiky v posledních letech a jaké lekce by si z něj tvůrci naší hospodářské politiky měli vzít, chceme-li dosáhnout něčeho podobného?

Můj dojem je, že celkově pocit v polské společnosti patřit hospodářsky a geopoliticky k tzv. Západu je mnohem silnější než u nás, mj. i proto že u nás se to všechno bere víc jako samozřejmost. Zatímco Poláci mají pocit, že si to musejí víc vybojovat. A chtějí si to vybojovat! Ale zeptejte se spíš nějakého polonisty, já nejsem odborníkem na Polsko.

Na druhou stranu, každá mince má dvě strany. Situace veřejných financí v Polsku je daleko vážnější než u nás, jejich deficit je vysoko nad 3% HDP a dluh je přes 50% HDP. Polsko tedy, na rozdíl od nás, patří ke skupině zemí, se kterými Evropská komise zahájila proces ke korekci tohoto vývoje (tzv. proceduru o nadměrném schodku).

Ze studie ČNB zabývající se dlouhodobým potenciálem české ekonomiky, která byla zveřejněna v její letní Zprávě o měnové politice (ZoMP), vyplývá, že se tempo růstu potenciálního produktu v posledních letech snížilo z jeho dlouhodobé úrovně 3 % a výrazně se přiblížilo hranici 2,5 %, což je dle ČNB jeho novou rovnovážnou hodnotou. Stalo se tak v důsledku významných strukturálních změn v české ekonomice, například kvůli dlouhodobě nižšímu růstu produktivity, pomalejší konvergenci české ekonomiky k průměru zemí EU po roce 2016 a nižšímu tempu posilování koruny po poslední finanční krizi. Jak vážná je to podle Vás zpráva pro českou ekonomiku a co bude jejími implikacemi?

Tak je to samozřejmě odhad. Já ho ale nijak nezpochybňuji. Snížení hospodářského růstu o 0,5 p. b. má samozřejmě dlouhodobě velký vliv. Abychom to změnili, musíme začít dělat reformy. To ale znamená kousat do řady kyselých jablek, o kterých jsem mluvil.

Míra inflace v ČR se od začátku letošního roku pohybuje v blízkosti 2% inflačního cíle ČNB. Ceny služeb však nadále zůstávají zvýšené, a v důsledku toho je i jádrová inflace oproti inflačnímu cíli stále zvýšená. Právě vysoká setrvačnost zvýšených cen služeb je patrně jedním z důvodů, proč se bankovní rada ČNB na svém srpnovém zasedání nakonec rozhodla snížit úrokové sazby o 0,25 p. b. na úroveň 4,5 %, a nikoli razantněji. Považujete ceny služeb za významný inflační tlak či potenciální hrozbu pro dlouhodobou cenovou stabilitu v ČR, kvůli které by bankovní rada měla zůstat ve snižování svých úrokových sazeb nadále obezřetnou?

Inflaci považuji za vyřešený problém. A to díky tomu, že centrální banka od poloviny roku 2021 do poloviny roku 2022 razantně zvýšila úrokové sazby. Já bych byl pro ještě razantnější přístup. Ale jak vidět, stačilo to k tomu, aby se inflace vrátila k cíli.

Dynamika cen služeb je určitě významný faktor, který musí brát ČNB při svém rozhodování v potaz. Mně osobně ale přijde v tuto chvíli důležitější sledovat tempo snižování sazeb u ostatních centrálních bank, zejména těch velkých, jako je ECB a Fed. Přílišné snížení korunových sazeb by se promítlo v oslabení koruny, což by zase mělo proinflační potenciál. Neboli ČNB určitě musí být při snižování sazeb obezřetná, ale to musí být pořád.

Ekonomika ČR dlouhodobě konvergovala k vyspělým zemím eurozóny. Myslíte si však, že tato (reálná) ekonomická konvergence již byla pro přijetí eura dostatečnou, anebo by se vyplatilo společnou evropskou měnu přijmout až tehdy, kdy se těmto zemím ekonomicky přiblížíme ještě více? Například makroekonom Pavel Potužák z VŠE uvedl, že „bude výhodné zavést euro, až reálná konvergence české ekonomiky opravdu doběhne a až bude česká ekonomika natolik ‚euroizovaná’, že už budeme v podstatě tak spjati s eurozónou, že ani nepostřehneme to, že se koruna změnila na euro.“

Já patřím k těm, kteří po přijetí eura nevolají. Ale to nikoli na základě toho, že nejsme dostatečně zkonvergováni. Přes všechny dílčí slabiny by česká ekonomika přijetí eura zvládla, stejně jako by to zvládla eurozóna.

Moje skepse spíš pramení z toho, že vnímám velké slabiny ve fungování eurozóny samotné. Je to na dlouhé povídání, ale velmi zjednodušeně řečeno, jsem názoru, že stabilní měna bez státu bude vždy problém. A není náhodou, že na světě takové měny skoro nejsou. Neboli pro mne je debata o společné měně debatou o naší schopnosti vytvořit si z EU nebo z eurozóny stát. Někdy to vznešeně nazýváme fiskální a politická unie. Já opravdu nevidím, že bychom k tomu byly v EU schopni dospět. Zejména ne v dnešní době.

Ředitel odboru vnějších ekonomických vztahů měnové sekce ČNB Luboš Komárek v nedávném rozhovoru v souvislosti s probíraným tématem eura prohlásil: „Je však otázkou, zda lze dlouhodobě skončit na půli cesty, tj. mít měnovou integraci bez fiskální a politické unie.“ Například již bývalý německý křesťanskodemokratický kancléř Helmut Kohl v raných 90. letech tvrdil, že by ekonomickému sjednocení mělo předcházet sjednocení politického charakteru. Mojí otázkou tedy je, zda se domníváte, že je možné mít dlouhodobě prosperující měnovou unii, aniž by země, jež jsou její součástí, spolu sdílely také unii fiskální či politickou?

Už jsem na to částečně odpověděl.

Je pravda, že společná měna by asi bez geopolitické situace přelomu 80. a 90. let nevznikla. Německo dlouho zastávalo názor, že společná měna se má zavést až poté, co bude EU sjednocená politicky, tzn., až když EU bude fungovat jako jeden stát, byť třeba federální. Nicméně Helmut Kohl usiloval počátkem 90. let o znovusjednocení Německa. K tomu potřeboval souhlas tzv. vítězných mocností – USA, Spojeného království, tehdy ještě Sovětského svazu a Francie. A právě Francie tehdy podmínila svůj souhlas ke znovusjednocení Německa tím, že Německo bude souhlasit s francouzským přístupem ke společné měně: nejdřív společná měna, která Unii „dotlačí“ ke společnému státu. Já myslím, že tato cesta se ukázala jako velmi problematická. Žádnou fiskální unii v eurozóně dodnes nemáme, a to ani po velké krizi eura v letech 2010–2015.

Jaký je Váš názor na aktuální nákupy zlata ze strany ČNB či dalších centrálních bank? Je podle Vás smysluplným krokem mohutné devizové rezervy ČNB uložit do „zlatého národního pokladu„?

Já jsem nikdy nebyl zastáncem nákupu zlata do devizových rezerv. Důvodů je mnoho. Zaprvé mám pochybnost o jeho pozitivním příspěvku k diverzifikaci. A zadruhé je zlato problematické z hlediska likvidity. Ono se dobře a jednoduše kupuje, ale špatně se pak prodává. Proto není podle mne náhodou, že zlato nekupuje žádná centrální banka vyspělého světa. Nebo o tom aspoň nevím. Tím myslím Fed, ECB, Austrálii, Kanadu, Spojené království a podobně. To ani nemluvím o tom, jaké země jsou největšími producenty zlata (Čína, Rusko), a tím pádem z této poptávky centrálních bank profitují.

Poklad je něco, co někde vykopu a najdu. Může to být zlato, diamanty nebo ropa či plyn. Ale ne, když prodám v rámci devizových intervencí koruny a koupím si za ně eura. Tím mi sice narostou devizové rezervy, ale je to aktivum centrální banky, proti kterému stojí závazky. Neboli „zlatý národní poklad“ je v případě devizových rezerv ČNB samozřejmě nesmysl. Jediné plus bych snad viděl v tom, kdyby občané díky těmto nákupům zlata více obecně důvěřovali koruně, třeba i v domnění, že koruna je tzv. krytá zlatem nebo že jsou tak lépe ochráněni proti znehodnocení koruny. To je sice dost iracionální argument, ale kdo říká, že žijeme v racionálním světě?